Stála jsem v dešti promrzlá a hleděla jsem do louže pod sebou. Měla jsme pocit, jako by už nebylo nic dalšího, co by mi mohlo pomoci. 

Svítily na mě jenom lampy. Seděla jsem v bažinách a byla jsem ztracená.

Nohy jsem měla zabořené ve všech problémech a nesplněných  a nenaplněných snech. Bolela mě hlava, byla jsem v jakémsi chaosu.

 Všechny ty hlasy v hlavě mi stále znovu opakovaly, jak jsem všechno zkazila a jak jsem přišla o všechny, které jsem kdy milovala.

 Před očima mi probíhala stále jedna a ta samá vzpomínka.

 Křičel jsi na mě, křičel jsi o pomoc, ale spíš už o pomoc Boha, dívala jsem se do tvých zoufalých očí, když jsem utíkala. Promiň za to všechno, co jsem ti provedla, promiň za to, jak moc ti každý den lámu srdce. Lehla jsem si do louže. Když už jsem skoro nevnímala svět a tu bolest, viděla jsem, jak ke mně přichází čísi nohy. 

Jako bych snad poznala ty boty nebo se mi to jen zdálo? Kopni si do mě člověče, směj se mi, roztrhej mě na kusy, je mi to jedno, už je mi jedno všechno. 

Nohy se u mě zastavily a stály u mě. Snad jako by se klepaly? Stály u mě asi minutu a pak jako kdybych se nadnesla a létala.

 Možná že už jsem umřela. Ty ledové ruce mě držely, svíraly mě s posledními kousky naděje.

Však ale po chvíli prázdného bezvědomí mé mysli jsem byla vložena do teplé měkké postele. Možná, napadlo mě na malou chvíli, možná i z té bažiny vede cesta.