Často si představuji, že jsem na louce. Tiché a klidné. Na louce, kde věci dávají smysl. Nebo ho alespoň nevyvrací. Procházím se po ní a nasávám do plic čerstvý vzduch. Snažím se pochopit svět okolo mě. Je tak vznešený a nedocenitelný. Je tu něco, co mě doprovází každým krokem. Jsou to pohledy květin. Cítím, že se mi snaží napovědět, co je správné a jak bych se měl rozhodnout. Jsou tu se mnou každou mou výpravou fantazií. 

Unikám sem na tu louku, protože si často nepřeji být ve skutečném světě. Je takový fádní a malicherný. Nechápu, co se v něm děje, ani za čím se v něm lidé stále ženou. 

Potom, když jsem ale dlouho pryč ze skutečné ho světa, tak mi to začíná dávat znát. Je to sice jen šťouchnutí v autobuse nebo napomenutí v práci, ale mě to ruší. Jsem zase nohama na zemi. Mluví na mě zákazník. 

V průběhu let se mi obraz louky začíná rozmazávat a ztrácet. Je to jako kdybych na nějakou tvář květiny myslel každý den, a i když bych přesně věděl každý její rys, celý obličej bych nedokázal dát dohromady. Je to smutné a zničující. Možná že ta květina prostě už zahynula. 

Nikomu jsem o tomhle mém světě nikdy neřekl. Ani nevím, proč to tady píšu vám. Možná protože vám chci kus své louky dát, nebo alespoň půjčit.

Občas utíkám a jsem zmaten i ve svém světě. Občas se rozběhnu a hledám nějakou ztracenou květinu. Občas slyším jen fičící vítr v uších. Občas si rozedřu nohy od různých kamenů a popadaných větví. Občas nemůžu popadnout dech a pot mi stéká po celém těle. 

Tu květinu prostě už nenajdu. Je to jako by se mi začal bortit celý svět a já nemohl najít klid ani tady. Často tu květinu hledám hodiny. Dny a týdny. Až pak po dlouhém čase marného hledání si konečně sám sobě přiznám, že už ji nikdy neuvidím. Že už neucítím její sladkou vůni a že už nikdy neuvidím ten jedinečný odstín jejího květu. 

V tu chvíli si sedám a lapám po dechu. Uklidňuji sám sebe a snažím se  namluvit si, že mi chybět nebude. 

Procházím městem. Skutečným městem. Cítím pod nohama tvrdý asfalt. Ve vzduchu štiplavý smog. Procházím kolem různých obchůdků a na malou chvíli zahlédnu barevný mezi šedinami. Zaclání ho hned auto a potom další. Bez dalších okolků k němu hledám cestu. Přímo chvátám, jen abych je uviděl. Jsou jich tam stovky. A já zahlédnu tu nejkrásnější. 

Doma mi tato květina stojí na stole a já na ni každý den hledím. Dává mi něco, co žádný živý. Dává mi něco, co už jsem si myslel, že znovu nenajdu. Dává mi to každý den a nechce za to nic nazpět. Dává mi naději.