Pluju malou dřevěnou loďkou po neklidném moři.  Vlny se mnou houpou, ale já se snažím dál pádlovat. Snažím se vládnout své lodi. Pluju dál, kameny náraží do lodi a já se snažím nalézt maják, to světlo, kterým jsi mi vždy poskytoval naději. Pluju a narážím do kamenů. Při každém nárazu mi přebíhá mráz po zádech. Hledám to světlo. Nikde není, neobjevuje se. Najednou loď naráží do příliš velkého kamene. Pod nohy mi natéká voda. V lodi je prasklina, která mě potápí. Potápím se do ledové vody a lapám po dechu. Vlny do mě narážejí a já se snažím ovládnout své tělo. Plavu, sama nevím kam, nohy mi drásá ostré kamení, ale bolest nevnímám. Nemám na bolest čas. Plavu dál a cestou polykám poháry slané vody. Pokouším se najít pevnou půdu pod nohama, ale při každém pokusu došlápnout se jen topím v hloubi moře. Jakýmsi zázrakem doplouvám na vlhký písek. Tam ležím a přemýšlím, kde jsi byl, když jsem tě v nejtěžší chvíli potřebovala. Jdu hledat maják. Procházím tou nekonečně dlouhou krajinou písku a nalézám starou zrezivělou budovu. Prorážím dveře a běžím po schodech nahoru. Nalézám jen prázdnou židli, ze které jsi mi vždy pomáhal. Hledím na rozbouřené moře. Proč tu nejsi? 

Hledám v majáku nějakou zmínku, že tu jsi. Zdali jsi tu vůbec někdy byl? Nebyla to jen má představa? Má touha, kterou jsem si v hlavě vymyslela? Nebyla ta naděje jen má? V majáku nebyla žádná známka po tvé existenci. Vycházím z majáku a hledám v písku tvé stopy. Odešel jsi dřív? Už tvé stopy odneslo moře? 

Sedím v kavárně a hledím na to prázdné místo přede mnou. Ničí mě, ty mě ničíš. Už tolikrát jsem na tebe čekala. Vždy si vymyslíš nějaký hloupý důvod, proč jsi zrovna nemohl přijít. Tentokrát mi píšeš, že v práci onemocněl tvůj kolega a ty za něho musíš dodělávat práci. Sedím tu sama. Odepisuji, že je to v pohodě, ale srdce mě při tom textu bolí. 

Sedím na  pláži a hledím na moře. Vzpomínám na tvé činy. Posledně, když jsi mě nechal na holičkách a nechal jsi mě na večírku mé sestry, jsem doplula také sama. Zapomněla jsem na to. Jako bys mi tu vzpomínku sám rozmazal. Dělal jsi ze sebe vždy chudáka a vinu jsi vždy shazoval na mou hlavu. 

Jsem doma a v tichu popíjím heřmánkový čaj. Píšeš mi, jestli s tebou půjdu do klubu. Nechci jít na nějakou blbou párty, ale chci být s tebou. Odepisuji, že za tebou přijdu. S nechutí se oblékám do příliš úzkých šatů a ve spěchu za tebou dobíhám do klubu. Bavíš se tam celý večer s jinými. Jako bys mě zval, aby to nevypadalo, že bys mohl být sám. Když za tebou přicházím, že bys mi mohl věnovat minutu pozornosti, odbíjíš mě s větou, že se můžeme bavit kdykoli jindy. 

Procházíš kolem mě a jdeš směrem vzhůru do majáku. Já za tebou kráčím a prahnu po tvé přízni. Stojíš venku s naprostou jistotou, i přes fakt, že zábradlí už se dávno rozpadlo. Já za tebou s velkým očekáváním přicházím. Neřekneš mi nic, jen tupě zíráš na moře. Svou ledovou paží mě chytáš za mé předloktí. Ztrácím kontrolu nad svým tělem a sklouzávám dolů. 

Když tě spatřím, jak odcházíš opilý s jinou, mám toho právě dost. Odcházím domů. V nekonečném utrpení moře, našeho vztahu, se jen utápím. Nemám už sílu na to, znovu doplavat ke břehu. Znovu se snažit být pro tebe tou pravou a jedinou. Shodil jsi mne z toho majáku. 

Druhého rána mi píšeš. Kam jsem prý odešla. Shodil jsi mě z toho majáku. Shodil jsi veškerou naději, kterou jsem v tobě měla. Píšeš mi, že to byla jen stará známá. Že prý v klubu bylo jen moc hluku.  A víš ty co? Já na to kašlu. Z moře vyplouvám a odcházím pryč z této pláže.