… a tak jsem padal a padal a neměl jsem úplně pocit, že ještě něco vnímám. Prostě jsem se nechal jen unášet tou propastí. Díval jsem se pod sebe. Neviděl jsem pod sebe. Neviděl jsem ani zdaleka na dno. Říkal jsem si, jak daleko tohle může zajít? Jak hluboko mohu padnout?

Vzpomínal jsem, jak jsem se do téhle odporné chladné trhliny dostal. Bylo mi z toho faktu zle, odporněji než z díry samotné. Jak jsem mohl být takový slaboch? Věřil jsem ti a dal jsem ti všechno. Často ses na mě dívala, jako bych byl smetí, snad jako bych byl přítěž, břemeno, kterého ti bylo líto, tak jsi ho táhla za sebou. Viděl jsem to znechucení ve tvých očích. Já jsem si to ale nezasloužil. Nezasloužil jsem si takovou bolest. Snažil jsem se změnit, dlouhá léta jsem se ti snažil zavděčit, ale marně. Všechno to úsilí, abych pro tebe byl něco víc než odpad…

Promiň, že  jsem pro tebe nebyl dost.

 Cítil jsem se jako špína, odpad, co si stejně nezaslouží lepší osud než hnít tady. Od začátku, co jsem začal padat, jsem měl pocit, že za mnou někdo stojí. Ale snad bych ho nepopsal ani jako nějakou reálnou bytost. Už vůbec ne jako nějakého člověka. Spíš mám pocit, že se na mě přilepilo něco strašně těžkého. Začalo mě to stahovat sem do hlubin.  Popsal bych to spíš jako nějakou tmavou, černou bytost, která byla velmi chladná a zvláštně slizkoprohnilá. Její tělo nemělo stabilní pevnou hmotu, normální lidské oko by ho ani nespatřilo, kdyby nebylo tady. Byla to spíš temná energie, energie zmítající se v chomáčcích a chuchvalcích kolem mých zad. Cítil jsem, jak za mnou polevuje a upřeně mi hledí na páteř. Postupem času, jak se můj stav zhoršoval, rostl a byl silnější a větší. Cítil jsem se jím spoután a obtěžkán a lapen. Jelikož sál mou energii na úkor mého slábnutí, čímž rostl, cítil jsem se po čase cítil slabší a bezmocnější. Přestal jsem mít energii na to se mu jakkoliv bránit nebo mu odporovat. Polapil mě do svých spárů. 

Cítil jsem jeho chladné objetí, které mě začalo stahovat hlouběji do téhle nekonečné propasti beznaděje. Neměl jsem už skoro na nic sílu, tak jsem se uvolnil v tom pádu, nechal jsem jakéhokoli snažení se o zachycení a nechal jsem se jen oprýskávat tím studeným větrem, který kolem mě svištěl. Bylo v něm slyšet milion těch odporných slov, která jsi mi říkala. O tom, jak jsem neschopný, slabý, hloupý, odporný, zbytečný člověk. Nesnažil jsem se to těm hlasům rozmlouvat, bránit se jim, hádat se, byť jen cokoli namítnout, věděl jsem totiž, že mají pravdu. Mnoho lidí mi to říkalo, měl jsem je poslechnout už dávno. Musel jsem být ale paličatý a naivní. Možná kdybych to vzdal už dřív, nemuselo by  to tak bolet. Jsem tupý, tupý, tupý… stupidní naivní děcko. Budižkničemu. Nezáleželo mi na tom, co říkali ostatní. Záleželo mi jen na tom, co sis myslela ty. Proto jsem se snažil, proto jsem se tak dlouho snažil. Pak ses ale i ty začala chovat jako všichni ostatní. 

Říkala jsi ta nejkrutější slova. Každé z nich mi doteď rezonuje v uších a probodávají mi srdce. Byl jsem si jistý, že ty budeš in, že ty se nebudeš chovat tak nechutně. Měl jsem to tušit, stejně si za to mohu sám a ty jsi měla pravdu. Jsem zbytečný. 

Ležel jsem v posteli a díval jsem se nehnutě na pavučinu na stropě. Když jsem se občas vzchopil dojít se najíst nebo se trochu opláchnout, snažil jsem se na sebe moc nekoukat do odrazů, protože mi ze mě bylo špatně. Měl jsem propadlé oči plné neustálé bolesti a škemrání a pleť bledou a flekatou od všemožného akné. Díval jsem se na slabocha. 

Ležel jsem v posteli a přemítal jsem nad svou bídnou pouí tímto světem a svým životem a stále jsem civěl na rozrůstající se pavučiny. Po delším čase stráveném v posteli jsem usoudil, že přes všechnu mou nechuť a bídné psychické zdraví bych měl opět zavítat na pár dní do školy. 

Když jsem tam došel, moje spolužačka a zároveň kamarádka mi skočila do náručí. Odpojil jsem se totiž od veškerého světa a nešlo se mi ani dovolat ani dopsat. Nevím, proč jsem to udělal, ale přišlo mi, že se nechci s nikým bavit, aby mi nikdo zase nenadával.

Poručila mi, abych si zapnul telefon povinně a odpovídal jí aspoň jednou za den. 

Ona byla ta, co se mi vždycky snažila rozmluvit přátelství s tebou, ona byla ta, které to bylo teď nejvíc líto, jak to dopadlo a co to se mnou i udělalo a taky byla ta, která se o mě teď nejvíc bála. Ve škole jsem si dodělal resty a zase jsem tam chvíli chodil. Bylo mi těžko a nechtělo se mi se pohnout ze svého pokoje, ale když už jsem se překonal a vyšel jsem, nebylo to tak hrozné. 

Pak jsem ale zase lehnul a už jsem cítil ten chlad i v duši. To mrazivé objetí, cítil jsem, jak mi uprostřed srdce zůstává jen pusté prázdno. Ten rarach na mých zádech mě žral. Zaživa mi pojídal duši. 

O víkendu, když jsem se opět mohl zavřít do své chýše a neexistovat, uslyšel jsem pronikavý zvuk zvonku, který se pořád opakoval. Probodával mi ušní bubínky.. Třeštila mě z něho hlava, a tak jsem tam po několika neúspěšných pokusech o ignoraci šel. Byla to má kamarádka ze školy. 

“Dobrý den, tady donášková služba. Mám víno a nějaké jídlo, taky poskytuju terapeutické a zpovědní služby. Přijměte dodávku, jinak dostanete sankci bezdomovecké kamarádky zakempované před tvým domem, ” řekla do sluchátka a já se asi pět minut snažil z tohoto aktu vymluvit. Bylo to ale marné. 

Pili jsme víno v parku a já jí říkal o tom, jak to skončilo a jak se teď cítím. O tom, že mi to nepřijde fér a že se motám v kruzích. 

“Je důležité si uvědomit, že Veronika byla hodně zoufalý člověk. Hrozně smutný a nešťastný člověk. Rozhodně nic z toho, co se ti stalo, sis nezasloužil. Nezasloužil by si to nikdo. Takovou psychickou bolest a týrání. To všechno dělala, protože nebyla schopná být sama se sebou spokojená. Něco na tobě ti záviděla. Nedokážu přesně říct co, ale chtěla být jako ty. Ukrutně moc. Tak, když nemohla být jako ty, tak tě chtěla ovládat a mít pod kontrolou. Chtěla tě změnit, ponížit aspoň na její úroveň, nejlépe ještě pod ní. Ovlivňovali jí k tomu i hlasy ostatních, z její propadliny. Byla hrozná osoba, říkala jsem ti to od začátku, ale neměl bys jí to zazlívat.”

Scházeli jsme se pak víckrát a nabízela mi opačné názory na všechny ty hlasy v mojí hlavě. 

Kam patřím? Pro koho jsem dost dobrý, když ne ani pro tu nejdůležitější osobu, kterou jsem měl? Proč jsi mi tohle udělala?

… však možná nezáleží na těch odporných slovech….

….snad možná nemají pravdu…. ty hlasy v mojí hlavě… možná že na jejich názoru nesejde, na tvém názoru nesejde- co to říkám, já jsem budižkničemu….

…měl jsem pocit, že jsem viděl- ne to se mi zdálo… 

… možná jsem lepší člověk, než jsi tvrdila…. v tu chvíli jsem měl opět ten divný pocit a tentokrát o dost jistější, že jsem zahlédl v té nekonečné propasti tenoulinký provázek. Byl zářivě zlatý a vypadal snad jako paprsek světla. Nebyl jsem si jist, zda to nebyl on, ale když jsem po čase pokračoval v trochu pozitivnějších myšlenkách, objevovalo se jich víc. Jako by zpomalovaly a brzdily můj pád. Lehoučce se mi obmotaly kolem rukou a pomáhaly mi nabrat sílu. Zbavily mě toho raracha na zádech, toho hrozného břemene a rozehrály mi duši i srdce. Byly pevné, aby mě unesly a já po nich šplhal výš ke světlu.