Když pohlédnu na všechny myšlenky a vzpomínky, které na tebe/ o tobě mám, nejsem si jistá, co přesně jsi cítila, když jsi mi koukala do tváře. V tvém pohledu byla jistě hořkost a závist, to mohu říct s jistotou, ale co víc tam bylo? Byla tam láska či nenávist? Možná ždibec obojího. Mám pocit, že se v tom tvém pohledu topím. 
Mám pocit, že na mě pořád z jakési nesnesitelné dálky, ale zároveň i blízkosti, zíráš. Pozoruješ mě, soudíš mě a nepřímo mě pořád jaksi ovlivňuješ, ačkoli tu nejsi. Připadám si jako blázen. Bojím se tvého stínu. Bojím se, že se jeho temnota pomalu propije hluboko do mé duše. Chci křičet, chci plakat, chci udělat všechno, jen ne to nejpodstatnější. 
Nasedám do malého autobusu. Je velmi útulný, žlutě osvícený, je v něm teplo a působí v něm taková domovská atmosféra. Vypadá jako obytný vůz. Jsou v něm dvě postele, hodně květin, malá kuchyňka a příjemná hudba. Je to taková malá zarostlá džungle. Malý svět, který ale skrývá cosi velmi temného a hořkého. Doufám, že tím autobusem uteču, že odjedu pryč do doby, kdy jsem byla velmi malá. Chtěla bych být bez starostí, beze strachu, ale to nejde. Nemohu. To prostě nejde. Nechala bych tu tolik lidí, co se o mně opírají a potřebují dospělou Mariu. Tenhle autobus jede jako poslední, už nikdy žádný takový nepřijede, poslední cesta, poslední pouť s tebou. Má poslední cesta po tvém boku. 
Uslyším známý hlas. Ten nejznámější, ten tvůj: „Řekni mi, máš strach?“
Celé mé tělo ztuhne. Chce se mi plakat. Tolik. Je to tu. Na některé chvíle se člověk nedokáže připravit, i když se o to snaží dlouhou dobu. Nikdy jsem neměla větší strach. Popravdě jsem ale začala bát teprve, když jsem slyšela ten hlas, který pořád rozezníval jen bolest, který bodal, který ale i pomáhal, který volal o pomoc. 
Já jsem ale nebyla ta, co ti kdy mohla pomoci. 
Nebyla jsem ta Ona. Nevím kdo, nebo jestli vůbec někdo ti někdy bude moct pomoct, ale trochu mu závidím.
„Popravdě asi největší, co jsem kdy měla,“ říkám rozklepaným hlasem. Začínám se cítit zase jako malé dítě, které neumí nic, které je menší než ty, které se za sebe neumí postavit, které neví pravdu o tobě. A hle, splnilo se mi mé přání.
Za okny se míhá snad celý svět. Je tam všechno, všechny odpovědi i otázky zároveň. Je mi smutno.
Dívám se ti do tváře, ale není úplně konkrétní, působí spíš jako rozmazaná. Je bledá, unavená sídlí v ní velké trápení. Za očima ti vidím všechnu tu bolest, zášť, závist, co jsi ke mně vždy cítila. Nikdy jsi to nepřiznala. Neřekla jsi o tom ani slůvko. Skoro nikdy jsi mi neřekla nic pěkného o mně, o tom ve mně, co jsi mi tolik záviděla. Místo toho jsi mě pořád musela trápit, mučit. Uvrhnout mě do té nejtemnější části mé mysli, kterou si dokážu představit. 
„Proč?“ ptám se. V hlavě mi sice pobíhá milion otázek jako malí rarášci, ale zmůžu se jen na to vyslovit toto slovo.
Možná se bojím pokládat více otázek. 
Možná, že se bojím odpovědí na ně, možná se bojím tebe. 
Je ale klidně možné, že se bojím tohoto momentu. Bojím se smutného neodvratitelného konce. Následného posledního sbohem. Posledního rozloučení, tvého odloučení. Byla jsi ta nejzajímavější, nejkrásnější a nejhodnější bytost, kterou jsem potkala. 
„Jsem jen odraz tebe. Zamysli se nad tím, proč ses se mnou přátelila ty.“
Takovou odpověď jsem jistě nečekala. Musela jsem asi bláznit, když jsem s tebou začala přátelit. To by možná byla uspokojivá odpověď. Problém ale je, že by nebyla pravdivá. A já si nechci dál lhát. Už ne víc. Ne teď, ne tady. Doby, kdy jsem si lhala, byly doby, kdy jsem si myslela, že jsem k ničemu, kdy jsem si myslela, že nic nezmůžu, kdy jsem si myslela, že jsi dobrý člověk. 
Vzpomínka. Jsi jen vzpomínka. Odraz mých myšlenek. 
Odraz mě. To, co mě trápí, jsi ty ve mně, tedy odraz mě. Jsi to, co mě trápí na mě samotné. 
Začala jsem se s tebou bavit, protože jsem byla opuštěná a sama. Bylo mi asi 8 nebo 9 a neměla jsem žádné kamarády. Teda to jsem si myslela. 
Myslela jsem si, že mě nikdo nemá rád. Zprvu jsem ti dala prostor. Čisté plátno, které nechalo zohýbat, zošklivit, ničit. Bylo to to jediné, co se mi mohlo stát. Nemohu na tebe být naštvaná. Koneckonců věřím tomu, že zloba je jen slabost člověka. Nic jako zlobu teď už ve svém životě mít nechci, asi bych si přála, aby vůbec nebyla mezi námi, ale to je jen utopická myšlenka. Chci říct, nemohu být naštvaná na tebe, protože kdybys to nebyla ty, definitivně by to byl někdo jiný. 
Byla jsem hodně malá, když se to všechno začalo dít. Chtěla jsem někam patřit, někomu se zalíbit, někomu být dost dobrá. Nemohla jsem vědět, že cesta, kterou se vydávám, bude tak moc sebezničující. Mohla bych se snažit ohnat argumentem, že tys to mohla vědět. Mohla jsi to nějak zastavit nebo zmírnit, ale popravdě řečeno ani jedna z nás to v tu dobu nechtěla. Bylo by jednoduché svést všechny chyby na tebe, ale to nechci, protože obrázek o tobě si nechci špinit, i po těch letech, i po tom všem.
Na otázku, proč jsi mi tolik ublížila, tedy existuje jen jedna odpověď, protože jsem si ubližovat nechala. Asi by se takto dalo vysvětlit mnoho, ale ne vše. 
Přichází tedy čas na druhou otázku, i když nechci: „Milovala jsi mě? Chci říct, milovala jsi mě někdy nazpět?“ 
Odpověď znám, je krutá a chladná jako ty. Možná právě proto jsem jí tak dlouho nechtěla slyšet. 
Nevybavuji si tvou tvář. Nevybavuju si tvůj hlas. Už je to dlouho od toho, co jsme se viděly. Tohle je jen v mé hlavě. Přesto teď nemáš tvář. I když mám fotky. Byla a pořád jsi jen bezejmenná figurka. Byla jsi nikdo. Vždy jsi byla nikdo. Musela jsi být. To bych se jinak necítila tak hrozně osaměle. Vždy jsi byla jen duch, co mi šeptal příšerné věci. 
Tak nějak přemýšlím, jestli jsem si tě celou nevymyslela. “Dokonalou kamarádku“. Dívku tak spanilou a dokonalou, až srdce bolí a pláče.
Zároveň ale i taky tak neskutečně krutou a proradnou. Nechci být zlá ani na tebe, ani na ducha tebe, ale jak jsem říkala, jen nechci lhát sama sobě. Nechci, aby mi bylo opět lháno. Nechci.. Nechci… 
Je tolik věcí, co nechci, kterých se tak moc bojím. Nechci zůstat sama. Nechci slyšet tu krutou odpověď. Nechci, abys mě opustila. Zase. Srdce mě bolí. Chci utéct, chci se schovat. Chci, abys mě milovala. Tak moc bych si přála, abys mě měla ráda. Abys mi neubližovala. 
Začínám křičet, řvát, plakat, bláznit, začínám šílet. 
Jsem blázen. 
„Milovala jsi mě?“ to ticho bylo horší než ta bolestivá pravda. 
„Chtěla jsem být tebou. V jistém slova smyslu jsem milovala podobu tebe, milovala jsem tvou krásu, milovala jsem chytrost, především jsem ale milovala tvou vlídnost a taky ten pocit bezpečí, co jsem cítila, jen když jsem byla s tebou.“ 
Ticho, je ticho. Mé srdce bolí. Vím, že se musím pohnout dál. Autobus totiž už míří do konečné stanice. A tak začínám nacházet jedinou možnou odpověď.
Odpuštění je velmi vzácné, je komplikované. Je těžké ho najít. Je to vlastně to nejtěžší, co člověk může dokázat. Je to cesta plná zloby, sebenenávisti, smutku, ale je to taky to nejmocnější a nejdůležitější, co člověk může udělat. 
Světla zhasla, byla tma. Je tu tma jako ve mně samotné. Tak moc jsem si nechtěla připustit pravdu, to zlé, až mi došla všechna síla. 
Je tma. 
Hrozná tma. 
Ve vzduchu visí dvě slova. 
Nechtěla jsem je slyšet po dlouhou dobu. 
Ale v posledních chvílích této cesty na mě začínají doléhat. 
Přemýšlím o sobě. O tom, kam mě má cesta dovedla. O tom, kým chci být. O tom kým jsem. O tom, jak všechno vedlo a pořád vede ke šťastnému konci. 
„Odpouštím ti. Můžeš jít. Jsme teď obě volné.“
Dojely jsme na konečnou až na samotný konec světa. 
Na konec tohoto příběhu. 
A tento konec není šťastný, ani smutný. Zkrátka jen je. Musí být. 
Když odcházím a vystupuju z autobusu, naposledy se ohlédnu. Cítím se teď silnější, dospělejší. Nikdo tu už nesedí. Duch tebe zmizel.