Chci vás vzít do zahrady, kde dřív rostly krásné voňavé květiny, kde dřív rostly sny a plány, nějak se to ale celé pokazilo a zahrada začala uvadat. Zahrada začala uvadat a sny přestaly být tak živé. Pojďte ale se mnou, tenhle příběh musíte zažít sami od začátku. 
Byla takhle jednou jedna vesnička a ta byla velmi malá, avšak byla velmi důležitým místem pro tamnější obyvatele a pro lidi z širokého okolí. Byly v ní krásné a honosné zahrady, vlastně byla asi spíše jedna velká zahrada, do které bylo zasazeno pár domků. Zahrady vypadaly jako z pohádky, byly zářivě zelené, tráva v nich byla měkká jako peřina, všude vykukovaly malé hlavičky květin a zahrada samotná se vtírala, tedy rozrůstala takřka všude. Domy v ní vypadaly jako malé chaloupky, které patřily zahradě. Byly obrostlé břečťanem a mechem. Pro mnohé dnešní lidi v moderním světě by toto bydlení bylo nepředstavitelné, ale pro lidi, kteří byli s chodem vesnice a chodem celé její duše sžití, to složité nebylo. Obzvlášť ne pro jednoho chlapce, který tu žil.
Malý chlapec byl tou nejkrásnější ozdobou, tou nejbarevnější květinou, kterou zahrady skrývaly. Často si chodíval hrát do jedné své skrýše ukryté v hlubinách zahrad. Tam se člověk nemohl dostat jen tak. Musel být velmi laskavý a prokázat velkou odvahu. On měl obojího mnoho. Měl velmi velké a laskavé srdce.
Jeho srdce, ale ukrývalo i další emoce, které tam byly hluboko schované, protože mu kdysi dávno bylo řečeno, že emoce jako tyhle jsou špatné a že by je cítit neměl. Tak je potlačil. Dusil v sobě svůj vztek a otrávení ze života samotného. Člověk by ale měl dát všem svým emocím stejný prostor na život. Jeho emoce jsou totiž jako barvy, co nám pomáhají malovat obraz naší duše. Když je člověk znovuobjeví a dá jim prostor, tak se může cítit ztracen a zničen, ale to je jen na chvíli, pak už se začnou objevovat ty zářivé emoce, světlé barvy. 
To mě volně přivádí k druhé postavě tohoto příběhu. K dívce nesmělé a velmi zakřiklé. K možná až příliš brzy dospělé hnědovlásce. Měla moc krásný úsměv a zářivé oči. Měla také velké srdce, ale nesla v něm velkou a hlubokou bolest. Byla velmi chytrá a především byla asi o 6 let starší sestrou toho malého chlapce, který zde vládl zahradám.
Ti dva spolu měli velmi zvláštní vztah. Hodně se vyvíjel a na dlouho nikdy nezůstal stejný, protože ani jeden z nich na dlouho nedokázal zůstat stejný. Ze začátku se moc nemuseli, ale pak, když oba pocítili velký strach ze svého otce, našli k sobě cestu. Možná že tato cesta i přes bolestivý začátek a komplikovaný prostředek, vyústí
v něco dobrého, ale o tom později. 
Jejich otec je bil a křičel na ně celé dny, jen protože byl vnitřně nešťastný. Možná se takto choval, protože záviděl svým dětem, což je emoce, kterou rodič nemůže přiznat. Je zvláštní přemýšlet o tom, že otec závidí svým dětem. Rodič tyto emoce nevysloví, nemůže. Neměl by. Neměl by ale ani být zlý člověk, který si vybíjí svůj vztek na malých bezbranných bytostech, na svých dětech. Je velmi složité být rodičem a asi neexistuje návod na to, jak to dělat správně. Nikdo není dokonalý a každý má své démony. 
Zpět k sourozencům a zahradám. Ti dva si nejradši hráli na tom tajném malém paloučku u řeky a brusinkových keřů. Bylo to daleko od jejich domu, takže je tam nikdo z domova nemohl najít a rušit. Udělali si tam takový malý svět, svůj vlastní svět. 
Chlapec často povídal o tom, že až vyroste, chce být muzikant. V té době ho nenapadala jediná překážka, která by tomu snu mohla stát v cestě. Je zvláštní, že děti vidí tak věřícně. Nevidí překážky, povinnosti a strasti, které jejich sny přinesou. Vidí jen čistou radost, vidí jen jednoduchou cestu. Věřím, že ta cesta, ale jednoduchá je, to jen my si ji stěžujeme. 
Jeho sestra tolik snů neměla. Neviděla věci moc pozitivně. Svou budoucnost neviděla skoro vůbec. Dokázala vnímat jen minulost. Viděla jen obrovskou bolest, kterou si musela projít a která jí naprosto zdevastovala. Nedokázala se přes ni přenést. Byla taková vágní. Nevnímala přítomnost, natož budoucnost. Byla začáráná a začarovaná čarami času. Schovávala se před pravdou a před lidmi, které milovala. 
Jediná chvíle, kdy se schovávat nechtěla, byla, když viděla svého malého bratra, jak se trápí podobně jako ona. Když se spřátelili, měla poprvé pocit, že někam patří a někdo jí potřebuje. Poprvé za dlouhou dobu cítila něco jiného než jen smutek a prázdnotu. Když byla s ním, prožívala, cítila a žila. Pozorovala ho a sledovala, jak si hraje a užívá si mládí. Dětské nevinnosti. Také si prožil těžké chvíle, ale nějak svůj osud přijal a dokázal vidět věci takové, jaké jsou. I když byl velmi mladý, viděl toho více než většina dospělých. 
Dny ubíhaly a zahrady začaly chřadnout přicházejícím podzimem. Chci vám teď popsat, květiny, které se ještě schovávaly před zimou. Byly tu tulipány, které sice měly pevné a silné cibule, se kterými nejspíše přežijí zimu, ale i tak potřebovaly lásku a pozornost. Byly tu pomněnky, které se krčily pod keři před světem a byly tu zbytky růží, které daly světu svou krásu a kus sebe, jen aby byl svět o trochu lepším a hezčím místem. Rostlo tu také hodně stromů, které dělaly oporu svou silou celé zahradě. Byly tu také keře, které společně se stromy dávaly vesnici sladké plody. Byla tu taky velká a mocná řeka a studna, která by se mohla zdát kouzelnou. Její voda totiž měla prý léčivou moc. 
Lidé vesnice měli ve zvyku dělat každý rok takový obřad pro řeku a studánku. Nosili jim každý rok dary za jejích čistou a průzračnou vodu, kterou mohli napájet vesnici a kropit zahrady. Byl to moc hezký okamžik, který spojoval celou komunitu a ukazoval v lidech jejich lepší stránku. 
Jednoho dne, když se obřad konal, dívka tam nepřišla. To byl čin neuctivý a nepřijatelný. Dívce to ale celé přišlo jako jedna velká snůška lží. Přišlo jí, že lidé vesnice tak štědří nejsou a jen se prostě jednou do roka sejdou a společně sehrají tohle nacvičené divadlo. Celá událost jí byla jedno, byla jí tak moc jedno, že i když věděla, jaké následky bude její čin mít, i tak se rozhodla toho dne zůstat doma. 
Chlapec toho dne na obřad chtěl jít jako každý rok, ale už od rána cítil, že dnešek nepřinese nic pěkného. 
Ráno před slavností stál před dveřmi své sestry a klepal na ní. Skoro i bušil, ta však spala, teda předstírala, že spí. Neodpovídala a bylo to hrozně frustrující. Chlapec to nesnášel, když ho odstrkovala, když ho zazdila, když předstírala, že je úplně sama a nikdo jí nerozumí. 
Stál před jejími dveřmi a cítil se tak bezmocný. Cítil se jako malé bezmocné děcko. Chtěl něco udělat, chtěl něco změnit, chtěl změnit všechno, chtěl odsud pryč. Ach jak moc si přál zmizet z tohoto pekelného zajetí pryč. Byl rozčilený, možná na sebe, možná na tu příšeru za dveřmi. Možná na obě příšery za oběma stranami dveří. Díval se na svoje ruce, chtěl dveře nějak rozrazit násilím, ale to by se choval jako jeho otec a to za žádnou cenu nechtěl. 
Vyšel tedy na slavnost, když odcházel z domu rozčilený, říkal si, že jeho sestra za své trápení může sama, když se chová takto. Jeho rodiče šli vzápětí za ním. Ti byli také naštvání, ale trochu jiným způsobem. Ti byli naštvání, protože jejich dcera je veřejně poníží svou nepřítomností. Chlapec by moc chtěl situaci změnit, chtěl by změnit svou sestru, sebe, ale nešlo změnit nic. 
Chlapec po slavnosti mířil k paloučku, kde se rád schovával a se sestrou si tam hrával, ale dnes neměl na hry pomyšlení. Chtěl tam dnes jen sedět a přemýšlet o tom, jak zklidnit svou mysl. Už ale, když tam přicházel, viděl tam z dálky do černa oblečenou dívku schoulenou v klubíčku. Z tohoto úhlu a z téhle dálky vypadala jako černočerná kočka. Věděl přesně, kdo to je i co tam dělá. Hned, jak ji tam uviděl, chtěl se otočit a jít domů, ale tam by to nebylo o moc lepší.
Vydal se tedy směrem k paloučku.
Ráno chtěla dívka jít na slavnost jako každý rok, ale nějak se nepřiměla vstát. Byla v jakémsi transu, při kterém dokázala jen ležet v posteli. Rozpadala se jí její představa o slavnosti i o její rodině samotné. Nevěřila ani jednomu z nich. Připadalo jí, že je oboje postavené na lžích, které mají chlácholit něčí ego, lidské ego, nekonečné a nenasytné. Nechtěla být doma, nechtěla být na slavnosti, chtěla jen… Hmm to byla asi složitá otázka, co chtěla. Věděla ale zcela jistě, co nechtěla. Nechtěla teď vstát, nechtěla žít v této kolektivní lži, nechtěla žít v této rodině, nechtěla žít tady na tomto místě, kde jí tolik lidí ublížilo. Měla pocit, že jí ublížili snad všichni, které znala a milovala. Ukazovala na všechny okolo a házela na ně vinu místo toho, aby se odvážila podívat na toho jednoho viníka, který by mohl stát za všemi těmi bolestmi. Ten jeden, kdo jí tu dnes připoutal k posteli neviditelnými okovy. 
Když byla přikovaná, zůstala tedy doma. 
Chyba, byla to chyba. To věděla od začátku. 
Bolelo ji, když musela ignorovat svého malého bratříčka a nechat ho se topit samotného. Bolelo ji ale ještě víc, když se musela schovávat před svými rodiči, před svým otcem, protože se ho tak nekonečně bála. Když se schovávala jako dnes, kdy předstírala, že už dávno není doma a že je pryč z domu. Její otec neměl ponětí, kdy doma je, nebo není. Dívka měla pocit, že dobrý rodič, by tohle měl poznat. Její otec o ní ale nepoznal skoro nic. Měla dojem, že vůbec nepozná, kdy mu lže, že nezná ji samotnou. 
Byla sama. Všichni odešli na slavnost a ona tady doma hleděla do stropu svého pokoje. Přemýšlela při tom nad otázkou, jestli je tak příšerný člověk, jak si myslí. Nechat svého bratra takto trpět, jen protože ona byla velmi zmatená a ublížená, nebylo jistě moc morální. 
I když jejich otec říkával, že takové chování bylo v pořádku. To ale bylo ještě děsivější, protože přesně takové chování drželo dnes dívku přikovanou k posteli a tolik jí ublížilo. 
Kéž by byla silnější, větší, odvážnější. Při těchto myšlenkách jí stékala slza po tváři. On nikdy nepochopí, jakou bolest oběma svým dětem způsobil a nikdy to ani nepřizná. Často jí tvrdil, že se takto věci neudály a že si to jen v hlavě špatně urovnala. Ty pocity úzkosti a strachu, co jí doprovází na každém kroku a ztěžují jí život, ty se zapřít nedají. Nedají se nikým zpochybnit. Byla ráda, že jí do stropu trochu zatékalo a on teď nemusela plakat sama. 
Možná ona byla ten problém, nebo to jí bylo aspoň vždy tvrzeno.
Když už ležela v posteli několik hodin a věděla, že slavnost bude pomalu končit, rozhodla se, že se nechce potkat s rozčílenou bestií a nechat se dobrovolně sežrat. Chtěla odsud pryč, nejen z toho pokoje, ze svého domu, ale pryč z celé vesnice. Chtěla někam do světa, kde jí lidé nebudou ubližovat a kde bude moct roztáhnout křídla. Dopisovala si dopisy s jedním chlapcem z vesnice za horami a chtěla za ním. Jeho život i jeho vesnice se zdály být ideální, tak proč tam nejít?
Proč se tak jednoduše nezbavit těch okov a břemen, co jí tu táhnou? Měla tu ale bratra, toho tu nechat nemohla. S sebou ho také vzít nechtěla. Věděla, že se bude životem protloukat a nechtěla mu přidávat tuhle bolest na jeho už tak těžká ramena. 
Asi na tuhle otázku, neexistovala odpověď, která by neublížila nikomu. Asi neexistovala žádná správná. 
Dívka vyrazila na palouček, kde se cítila v bezpečí a kde si s bratrem často hráli. Znala ho lépe než své boty. Taky možná protože své boty úplně často nenosila, chodilo se jí totiž mnohem lépe, když cítila měkkou trávu i kamení pod nohama. Cítila se tak živá.
 Vzala si na sebe svůj velký černý kabát, aby si ji všimlo co možná nejméně lidí. Na paloučku se schoulila do malého klubíčka a přemýšlela, že by se ráda stala malým kulatým oblázkem na dně řeky. 
Chlapec došel k paloučku a chvíli pozoroval svou sestru. Přišla mu jako srab. Nikdy si tohle nechtěl myslet o nikom, koho má rád, ale ty pocity už nesl v sobě dlouho. Spíš se je vždy snažil potlačit, když viděl, jak se jeho sestra snaží takovým svým způsobem, který možná nebyl úplně opravdový. Dívka se schovávala za lži, žila v přetvářce. To jí odpustit a zapomenout nemohl. 
Sedl si kousek od ní do trávy. 
„Proč jsi nepřišla?“ zeptal, ale po krátkém tichu se zeptal ještě na jinou otázku: „Proč lžeš, že budeme spolu v každé těžké situaci a pak při první příležitosti mě potopíš?“
Ticho, ticho, ticho. Chlapci z toho bylo špatně, chtěl jít domů. Říkal si, že i když to tam bude peklo, tak to bude pořád lepší než tady. Když už se zvedal, ozvalo se: „Nechoď,“ dívka zvedla hlavu a byla úplně jako kočka. Snažila se předstírat obrovskou samostatnost, ale nějak jí to nevycházelo. 
„Jsi lhářka. Namluvíš mi, že mi budeš pomáhat a pak mě necháš se takhle topit. Jsi stejná jako on. Možná horší.“
Dívka to nechtěla dát znát, ale znova jí začaly slzet oči. Dívala se na berušku na stéble trávy. Byla malá a moc hezká. Nechtěla přemýšlet o tom, co se právě teď děje, chtěla přemýšlet jen o berušce. Chtěla, moc chtěla, ale realita jí klepala na rameno, lámala jí srdce a ničila ji. 
„Nejsem jako on, prosím, to neříkej. Jsem tvoje velká starší sestra, která tě má chránit.“
„Jak, kdy, kde, čím? Za tím vidím jenom to, jak se snažíš si ulehčit jen sobě. Snažíš se vyhýbat překážkám a problémy, které ti život přináší, ignoruješ.“
„To není pravda. Snažím se ti pomáhat. Snažím se být silná a odvážná. Trochu si troufám říct, že oboje jsem, ale asi ne moc“
Na palouček se začalo větvemi prodrávat více slunce, takže tam bylo na chvíli příjemné teplo. 
Dívka se posadila a snažila se nenápadně si rychle utřít mokré oči. S nekonečnou úzkostí v hlase řekla: „Pojď ke mně“ a nastavila náruč na sourozenecké objetí. 
Chlapec moc nechtěl, ale měl zlou předtuchu, že tohle objetí bude na dlouhou dobu jejich poslední, a tak se nechal vtáhnout. 
„Chtěla bych odsud pryč. Chtěla bych utéct, ale nechci tě tu nechat, mám tě totiž tuze ráda.“
„Nechoď, prosím, já tě moc miluju, nevím, jak to tady bez tebe zvládnu,“ řekl chlapec, když se objímali a sledovali zářivé paprsky slunce, jak ukazují lidem jinak neviditelné krásy jako létající pyl květin okolo.
Bylo mezi nimi velké ticho, které provázelo velké napětí. 
„Nepůjdu.“
Toho večera, když přišli domů, dostala výprask takový, jaký nikdy nezažila, a i když nechtěla odejít, musela pryč. Odešla tedy.

Pouto indiánského kmene III. 1/2
Pojďme otočit list. Povím vám legendu o dívce, která cestovala světem a utíkala před svým osudem, před svou domovinou, před svými kořeny, před sebou samotnou. Tahle legenda začala už ale kdysi dávno, když byla velmi malá a musela velmi brzy dospět. Narodil se jí totiž malý bratr a celý svět se změnil.
Touto událostí se změnila také celá její rodina. Dívka si myslela, že jí rodiče ukřivdili, ublížili a rozpůlili vedví naschvál, ale pravda, jak už to tak bývá, byla komplikovanější. 
Tahle legenda začíná koncem jednoho vztahu a začátkem druhého, nového a zdravého. Dívka odešla od své rodiny a hlavně od malého bratra do světa. Chtěla utéct od svých problémů a nechala ho samotného trpět. Slíbila mu, že mu vždy pomůže, ale nedokázala tam pro něho být, když ji nejvíce potřeboval. 
I když dívka už zažila a udělala ve světě všechno, co si kdy přála, byla pořád smutná. Byla možná ještě smutnější a ztracenější, než když odcházela. Myslela si, že když odřízne svou rodinu a přetrhá kořeny se svou minulostí, bude spokojená, ale ne.
Jednou se k dívce donesla zpráva, že její rodiče zemřeli. Oba se nakazili jakousi nemocí a skonali společně. Nezbylo po nich ani vidu, ani slechu. Bylo to zvláštní, dívka tomu nedokázala uvěřit, že to skončilo takhle. Ulekla se té zprávy, lekla se ještě víc toho, že slyšela po deseti letech na cestách jejich jména. 
Přemýšlela, co udělá. Nejen v ten moment, ale se svým životem. 
Měla všechno, co kdy chtěla, ale šťastná nebyla. Byla spíše opakem štěstí. 
Chtěla vidět svého bratra, ale ten nechtěl definitivně vidět ji. 
Byla daleko od domova, cesta jí nějakou dobu potrvá, a tak si řekla, že se po cestě ještě rozhodne a bude přemýšlet o tom, co chce ve své budoucnosti, ale jet domů chtěla v každém případě. Vyjela tedy do své domoviny. Měla strach. Velký strach, ale také byla tak příjemně napjatá. Těšila se na setkání se svým drahým bratrem, ale…
Cítila vinu, právem. Po cestě jí docházely souvislosti a skutečnosti, které dříve neviděla. Teprve s odstupem času a s odstupem od vesnice, viděla věci, které byly dříve skryty. 
Asi po měsíci cesty přijela do vesnice zahrad. Avšak nenašla tu tolik zeleně, jako to bylo dříve. 
Už když před lety odcházela, květiny začaly blednout a tráva blednout. Chtěla to tehdy svést na přicházející podzim, ale teď byla půlka dubna. Z kouzelné vesnice zbyla jen vesnice obyčejná. Něco se tu změnilo. Něco tu zemřelo. 
Když procházela kolem svého starého domu, byl opuštěný a prázdný. Spousta domů tu vypadalo dost podobně. Dívka procházela místy, kde dřív byly uličky kapradin a rákosí, ale teď tu byla skoro jen hlína a bláto. Bylo jí z toho pohledu velmi smutno. Nevěděla, jestli tu svého bratra najde a jestli ano, co se stane. 
Kráčela prašnou uličkou k paloučku, kde si dříve s bratrem hrávali. 
Začalo trochu pršet a bylo velmi obtížné se větrem a bahnem brodit. Došla k paloučku a tam stál on. 
Dospělý muž, který vypadal smutný už jen od pohledu na jeho záda. Stál shrbený a v napětí. 
Když tam dívka přišla, neotočil se. Možná že jí neslyšel přicházet, nebo nikoho ani slyšet nechtěl. Stála za ním tiše a váhala. Po chvíli špitla: „Ahoj.“
To pouhé slovo, ten pouhý pozdrav v ní vyvolalo nesmírné úzkosti. Skoro se jí podlomila kolena.
Muž se otočil. Měl velmi ustaranou tvář plnou vrásek a bolesti, které prozrazovaly jeho oči. I když byl velmi mladý, vypadal, že má ducha starého zlomeného člověka. Hleděl na ni chvíli mlčky. Možná jen ty oči za něho mluvily a projevovaly jeho údiv a také znechucení. 
„Co tu chceš? Co tu hledáš?“ křikl. 
Dívka byla ticho. Byla tak moc ticho, jak jen mohla. Skoro ani nedýchala. Bála se vyslovit svou odpověď, ale chtěla být silná a odvážná. 
„Hledám tu tebe a taky možná tvé odpuštění.“
Ticho. Oba byli smutní. 
„Omlouvám se, nechtěla jsem tě tu nechat, nechtěla jsem odejít.“
„I tak jsi odešla.“

Tolik pocitů, tolik smutku. Muž si za tu dobu vybudoval svou verzi příběhu, která mu dávala smysl a bez které by to nezvládl. Pravda má ale spoustu stran a spoustu aspektů. 

„Musela jsem. Prostě jsem musela utéct. Musela jsem odsud zmizet, odsud z domova, od rodičů, od táty. Myslela jsem si, že mi to pomůže, ale-“
„Ale co? Zjistila jsi, že možná nechat mě tu samotného, abych trpěl dvakrát tolik a nechat tu všechny bez tebe a beze slova odejít není řešení?! Tak to gratuluju, ty jsi vážně génius,“ začal křičet přes celé okolí. 
„Křik se sem nehodí, nehodí se k rozumné komunikaci dospělých “
„Jdi mi z očí. Myslíš si, že je tady na tebe někdo zvědavý? Myslíš si, že jsem na tebe zvědavý já? Tak to se mýlíš, nechci tě tu. Nechci, nechci. Vážně tě tu nechci,“ křičel jako malý a trochu u toho popotahoval, jako kdyby se mu chtělo plakat. Vypadalo to, jako by ten křik, ten vztek, byla jen maska malého chlapce, aby mu svět už neblížil. aby už nemusel hledat v lidech okolo oporu. Bál se totiž, že budou jako jeho sestra. 
„Když mě necháš mluvit, tak ti povím, proč jsem odešla,“ chvíli počkala, jestli má prostor na své vyjádření a když uznala, že má, řekla: „kdybych tehdy neodešla, už bych tu nebyla. Nebyla bych na tomto světě. Zemřela bych, já bych nedokázala přežít v téhle vesnici, a proto obdivuju tebe o to více, že jsi to zvládl a ještě k tomu sám,“ po těchto slovech se usmála. 
Z chlapce opadla jakási opona, která mu až doteď zakrývala oči. 
„Není to ironické, že jsme se potkali zrovna tady, tady, kde jsme si hráli, kde jsi mi slíbila… Vždyť víš. Ale asi není na světě lepšího místa, kde bychom se mohli potkat. Když jsi odešla,“ na chvíli se zastavil a podíval se do země, pak ale přímo a ostře na svou sestru, „byl jsem úplně v koncích. Doma se to ještě zhoršilo, nebo spíš všechna pozornost šla na mě, když neměli svého obětního beránka. Asi půjdu domů, kam teď půjdeš?“
„Nevím, nemám moc plánů.“
Chlapec se chvíli odmlčel a pak řekl: „Asi můžeš zůstat u mě, jestli to nebude mojí ženě vadit.“
Dívka cítila na svých ramenou velkou tíhu, ale zároveň byla šťastná. Byla šťastná z toho, že vidí svého bratra a že se mu vede nejspíše dobře. Chtěla potkat jeho rodinu, ale trochu se bála, jak to bude probíhat. Bylo jí těžko z toho, že teď o svém bratrovi neví skoro nic. Neví, kdo je, neví o jeho rodině, ani o tom, jak se asi cítí. Jak probíhalo těch deset let jeho života? Naopak ale viděla příležitost a byla šťastná z toho, že teď to může všechno napravit. Snad. Doufala v to.
„To bych ráda <3,“ usmála se s bolestí a trochu jí začaly slzet oči. 
„Tak pojď za mnou,“ pak utichl, ale vypadalo to, že v sobě dusí spousty slov. 
Nevyřčená slova často bolí více než ta, co sice bolet budou, ale my je řekneme v upřímnosti. 
„Hodně se toho tady změnilo, hned jak jsi odešla, začaly zahrady uvadat. Nejsem si jistý, proč se tak stalo, ale asi nikdo neměl motivaci se o ně pak starat, když tu nebyla ta, kdo je nejvíce obdivovala. Teď jsem něco jako starosta okrsku. Nikdy jsem tuhle pozici nechtěl, ale jak táta zemřel, tak nebyl nikdo, kdo by to chtěl po něm dělat. Škoda, že jsi nebyla na jeho pohřbu, byla tam spousta lidí a spousta lidí říkala o tátovi hezké věci. Pro komunitu toho udělal víc, než jsme kdy mohli vidět.“
„To zní hezky, nikdy jsem to takhle neviděla,“ těžce se nadechla, „moc se omlouvám, že jsem odešla, vím, že mi to asi neodpustíš, ale chtěla jsem jen, abys věděl, že mě to velmi velmi mrzí. Tolik jsem toho propásla a ztratila. Nevíš, ani kolikrát jsem se chtěla vrátit, ale nemohla jsem, příliš jsem se bála. Přišlo mi, že to vážně nešlo,“ nic na to neřekl, ani to nevypadlo, že by něco chtěl říct. 
„Tady bydlím,“ ukázal na vcelku honosný dům, který byl tady v okolí jediný obrostlý břečťany a měl krásnou zahradu. Zářila z něj zlatá záře a vyzařovalo z něho teplo a klid. Pohodlí domova, které nikdy u nich doma neměli. 
„Prosím, odpověz mi něco na to, co jsem říkala.“
„Nechci odpovídat, ještě si odpověď promýšlím. Nevím, jestli ti budu schopný odpustit. Nevím, jestli znovu neutečeš, takže se k tobě nechci vázat a odpuštění by mě svazovalo a připoutalo by mě k tobě,“ řekl a už už chtěl vejít do domu. 
„Počkej,“ chytla ho za předloktí, „to není pravda. Je to naopak. Doteď jsi byl ke mně zavázaný, a proto tě tolik bolelo, co jsem udělala, ale když mi odpustíš, když odpustíš sobě i mně, bude ti lépe, protože se odprostíš od minulosti.“
„Budu o tom ještě přemýšlet, dej mi čas, prosím, je to velmi těžké. Rád tě vidím, ale…“ zadíval se na kliku, na které měl položenou ruku, „některé věci se odpouští velmi těžko. Víš já…“ začal kliku úzkostlivě mačkat, těžce se nadechl, „cítím se pořád jako ten malý kluk, co sedával dlouhé hodiny na našem paloučku a čekal, jestli se jeho sestra vrátí.“
Dívce z těch slov přejel mráz po zádech. 
Vešli dovnitř a ona se cítila jako v transu.
Moc nevnímala prohlídku a seznámení s rodinou, ale z toho, co dokázala pochytit, si odnesla to, že její bratr měl moc hezký dům a milující ženu. Po domě jim pobíhaly dvě malé příšery, malou holčičku, která vypadala úplně jako její otec a kočku, která vypadala, jako kdyby se porvala o svůj život párkrát a z toho měla velmi vypelichaný kožich a křivé nohy.
Dívce nabídli, že u nich může nějaký čas, dokud se nerozhodne, kam chce dál pokračovat. 
Celou dobu, co tam žila, tam byla velmi napjatá atmosféra a dívka měla pocit, že kdyby nebylo manželky jejího bratra, nikdy sem ani nebyla pozvána.
Když žila v pokoji pro hosty, cítila se tam zvláštně, tak nechtěně. 
Chodila tam za ní černá Křivonožka a to byla dívčina útěcha. Dívka začala pracovat v tamější hospodě a snažila se si vydělat dost na svoje bydlení. Moc se jí to ale nedařilo, protože nebyla na hosty dost milá a ti jí nedávali dýška a taky se cítila často moc úzkostně na to, aby šla pracovat. Tak alespoň dávala skoro všechny peníze, co vydělala zpět do domácnosti. 
Jednou v noci, asi dva měsíce po tom, co se k rodině nastěhovala, viděla na zahradě kolem půlnoci zapálenou svíčku. Slyšela ze zahrady oknem mužské vzlyky. 
Bála se, cítila se zase jednou, jako když byla malá holka, co nevěděla, jak pomoci svému plačícímu bratrovi. 
Cítila se, že nedokáže pomoci nikomu, ani jemu, ani sobě, že je spíš na obtíž. 
Chtěla to ale změnit. Vystrašeně a potichu se vydala na zahradu. Přesně tak, jako když byla malá a v noci slyšela křik nebo pláč v domě, a tak z domu utíkala, ale dnes nechtěla utíkat. Tehdy utíkala od těchto problémů, od těchto emocí, ale to z toho už vyrostla. Pochopila, že se před tím nedá utéct, že se tomu musí čelit. 
Když vešla na zahradu, bylo jí chladno. Pomalu a potichu našlapovala. Chtěla být co nejtišší, i když ani nevěděla proč, asi ze zvyku. Byla ticho až do té chvíle, kdy přišla k lavičce, kde seděl její bratr. Měl hlavu skloněnou k zemi, k jezírku, na kterém rostly velmi pěkné lekníny. 
„Ahoj,“ řekla tichounce. 
Zvedl hlavu a vypadal zaražený a vyděšený. Chtěl si rychle utřít oči, aby nebylo poznat, že plakal, protože nechtěl ukazovat svou slabost. 
„Můžu si přisednout?“
Byl mezi nimi teď asi metrový rozestup, ale dívka měla pocit, že to je kilometrová propast. 
„Jestli chceš, bránit ti asi nemohu.“
Bylo mezi nimi ticho. 
„Upřímně moc nevím, co ti mám říct, “ řekl po chvíli ticha, „nevím, co mám udělat, asi toho na srdci ani moc nemám. Nemám tam spíš slova, mám tam spoustu emocí, spoustu potlačených emocí a pohřbeného smutku, které nevím, jak vyjádřit slovy. Nevím, jak se jich zbavit, nevím, jak se posunout dál, jak se přes to přenést, nevím, jak ti odpustit. Přijde mi to jako nemožný úkol. Tys mi toho dne slíbila, že neodejdeš kvůli mně, ale asi jsem ti nestál za to, abys svoje slova dodržela. Často je mi úzko z toho, když si na ten vzpomenu. Je mi úzko z toho, když přemýšlím nad tím, co z toho, co jsi říkala, byla pravda a co ne. A nejvíc úzko je mi z toho, co jsi ke mně cítila, taky při představě toho, kdo jsem. Jakou hodnotu mám jako člověk, protože jsem tuhle mou životní otázku vkládal do rukou tobě a ty jsi mi provedla tohle. Zahodila všechnu mou důvěru a mou snahu se respektovat. Chtěl jsem ti pomoct, chtěl jsem, abys byla šťastná. Chtěl jsem být takový, jakého bys sis mě přála, jakého bys mě měla ráda, ale ani to ti nestačilo na to, abys se mnou zůstala.”
„Byl jsi velmi mladý, když se to stalo. Jsem na tebe pyšná, že jsi to takhle zvládl. Nevím, jestli ti teď mohu nějak pomoci se všemi úzkostmi, které jsem ti do života přivedla. Všichni ti démoni jsou velcí, nebo se tak asi zdají být, ale všechno se to dá překonat. Já jsem ti je možná do mysli nasadila, ale je je dát pryč. To zmůžes jen ty sám. Myslím, že to zvládneš, koukej, jak daleko jsi došel beze mě, úplně sám.“ 
Oba byli ticho asi dlouhé čtyři minuty. Na tu chvíli nebylo třeba mluvit. 
„Všechno zvládnu sám. Naučil jsem se to, ale teprve teď, když mám svou vlastní rodinu a lidi, které mám rád, se kterými vím, že mě nebudou soudit, když jim ukážu, že jsem slabý, vím, že pomoc chci. Nepotřebuju ji, ale chci. Vlastně jsem si uvědomil, když jsem o tom přemýšlel, že jsi tu byla pořád. Vždy jsem na tebe a na tvoje slova myslel, když mi bylo těžko. Vždy jsem měl tohle,“ řekl a vytáhl její starou hadrovou panenku, se kterou si hrála, když byla malá. 
„Já myslela, že už je dávno vyhozená. Myslela jsem si, že byla vyhozena v ten večer, aby už na mě nezbyly žádné vzpomínky, aby nezbyly žádné důkazy, že jsem já, jakožto rodinné zklamání, kdy existovala.“
„To neříkej, nikdy jsi nebyla zklamáním,“ řekl a položil dívce ruku na rameno, „rodiče se některých věcí zbavily, ale nikdy jsi pro ně nebyla zklamáním. Oni to nemysleli tak zle, jako to vypadalo, chtěli z nás jenom Dobré lidi. Oni měli taky svoje démony.“

Rozkvět Indiánského kmene III. 2/2
Ráda bych psala podobnou povídku, jako jsem psala o indiánském kmeni, ale to už nejsem já. Teď chci psát o legendě a zahradě, protože ta ještě nekončí. 
Dobrá, možná se ještě vrátím k indiánskému kmeni a odskočím na chvíli od legendy u příležitosti přivítání nové indiánky Radostné víly a dítěte, které přinesli Malou soví strážkyni. Otec této malé nově vzniklé rodiny Větrné poupě rozkvetl, a tím se změnil na Květ větru. Velmi dospěl, možná svou zodpovědností za své indiány a možná svým vlastním vývojem a stal se z něho takový mírotvorce. Náčelníci kmene se také posunuli, avšak trochu jinam než jejich děti. Možná spíš děti se začaly vyvíjet jinam než náčelníci. Šíp tolerance začala dělat velmi lahodné nápoje z kávových bobů, posunula se velmi tato indiánka, to je pravda a nutno říct, že se snaží se najít a svůj rozkvět, držíme jí palce. Mlčenlivý medvěd se stal Dobrosrdečným medvědem, protože se nám povedlo rozčarovat jeho mlčenlivost. Také jsem nikdy nezahrnula do kmene Ochránce koček, nejstaršího bratra, který je trochu vzdálený od zbytku kmene, ale je tu s námi a my ho máme rádi. 
Naše rodina se tak napůl rozpadla a napůl semknula. Rozpadají se staré vztahy a vznikají nové. Vznikají zdravé a laskavé vztahy, kdy se dokážeme navzájem podržet. Náš kmen je spíš taková komunita než jen pár indiánů. Je to ten, kdo toto psaní právě čte, ke komu se dostalo, jsou to, ti kdo hledají přístřeší a pocit bezpečí, jsou to všichni, kdo hledají sebe. Jsou to ti, kterým bylo ublíženo a potřebují objetí, jsou to ti, kdo si chtějí zahrát deskovky nebo k nám do týpí chtějí jít na kafe. 
Víte, mohlo by se zdát, že legenda končí. Dobrým koncem, který sbližuje dva rozervané sourozence, ale legenda ještě nemůže skončit. Ne, to je ta naše kolektivní/ komunitní/ rodinná lež, kvůli které rodinné kouzlo upadá. 
Těžko se mi o tom mluví, protože to sama nemám úplně stoprocentně dořešené, ale ušla jsem kus cesty. Všichni jsme ušli. Kráčíme podobnými cestami a někdy potkáváme cizí vyšlapané stopy. Občas nás to děsí, že se podobáme někomu z indiánského kmene, komu bychom se podobat nechtěli, ale je to tak. Jsme si velmi podobní, proto jsme se tady spolu nachomýtli. Není nic, co nedokážeme, není nic, co nás může vykolejit z našich cest, jsme silní, dokážeme zázraky, když tomu budeme věřit.
Mám pocit, že to, co nás spojuje nejvíce a co nás tady trochu svazuje všechny dohromady, je cesta k odpuštění. Nalezení sami sebe odpuštěním sobě samým. 
Jsme totiž ztracení. 
Všichni z nás do jednoho. 
Nebudu krmit tuhle naši kolektivní lež, že někdo z nás je spokojený sám se sebou, z toho už jsem vyrostla. 
Vyrostla jsem z mnoha věcí. Pořád věřím pohádkám, ale asi ne té o nás. Té, co jsem o nás doteď věřila. 
Nejvíc věřím legendám, v těch se skrývá pravda. 
My jsme stvoření z legend. Jsme vlastně taková skořápka stvořená z našich minulých chyb, z viny, kterou jsme nastřádali za mnoho let. 
V každém z nás je kus pravdy. 
Já vám jdu říct tu svou pravdu koncem příběhu o dvou sourozencích, co se potkali po letech. 
Cesta k odpuštění sobě samému začíná vztekem. Nenávistí k sobě samému. Na začátku je vždy vztek. 
Musím vám říct o svém vzteku, o vzteku dívky z legendy. Když odešla tehdy pryč, nenáviděla se. Každou sekundu své cesty a každým krokem, kdy byla dál od domova, se chtěla zabít víc a víc. Měla pocit, že nikdy nedokáže přežít sama, protože jí to bylo vždy tvrzeno, že nic nezvládne. Taky ale neměla zároveň nikoho, kdo by jí pomohl, takže to bylo velmi bolestivou zkušenosti toto zažívat. Nechtěla být sama ve světě, sama se svou hlavou. Bolelo ji, že ublížila někomu, koho má tolik ráda. Bolelo ji, že mu ublížila tak moc. 
Avšak život a osud jsou přesné váhy, dokonalé a neomylné. Ublížili jste, bude vám ublíženo, bylo vám ublíženo, nejspíše ublížíte. Tento bod je ovšem problematický. Ten už se úplně netýká vah, ale spíš nás. Je problematický, protože my jsme tvůrci, jsme ničitelé, jsme skoro až nadpozemsky silní. Můžeme někomu způsobit obří bolest, kterou ho můžeme přivést až k sebevraždě, můžeme život zachránit. Je to naše rozhodnutí, jak se zachováme, je to naše síla, naše moc. 
Když uděláme velkou chybu, nemá cenu se za ni bičovat. To nikam nevede. Jsme stvořeni, abychom dělali chyby. Musíme svou chybu přijmout, převzít za ni odpovědnost. 
Takže vztek odpovědí není, ani nenávist k sobě samému. 
Dívka z legendy často hleděla na nebe a pozorovala na něm krásné mraky. 
Žila teď už ve své rodné vesnici se svým bratrem jako sousedem a mělo všechno, co by si mohla přát. Její bratr jí už odpustil a šel životem dál. Šel životem s ní po boku, a i když tohle chtěla, bratrovo odpuštění, chtěla, aby přiznala své chyby, tak ani teď v sobě nenacházela klid. 
Jak teď dál? Našla si nedaleko vesnice vodopád, kam si chodila pravidelně odpouštět, ale nějak jí to nešlo. Tedy dalo by se říct, že se o to snažila.
Jednou jí bratr, když odcházela za vodou, řekl: „Vždy, když mizíš na svoje výpravy a mizíš na celé dny, jímá mě úzkost. Vždy se pořád trochu bojím, že to bude jako tehdy, ale snažím se ti věřit. Buduju si k tobě pomalu vztah. Přemýšlel jsem, co se stalo a proč mě to doteď dělá úzkostného a přišel jsem na to, že jsem ztratil kus sebe. Za to ani tolik nemůžeš ty, ale spíš já. Přišel jsem na to, že jsem příčina i řešení každého mého problému. Teda možná, ze začátku by se mohlo zdát, že příčina tohoto problému jsi byla ty, když jsi mě tu nechala, ale já jsem tě nechal odejít. Mohl jsem tě ještě nějak zastavit, když jsi toho večera odcházela. Já jsem tě tu ale asi tak úplně nechtěl. Víc jsi mi totiž ubližovala, než jsi mi pomáhala, i když ses tvářila, že jsi mi oporou. Nechtěl jsem tě tu. Teď ale asi není podstatné, co jsem chtěl a nechtěl, ale podstatné je, že jsem vždy potřeboval, abys odešla. Vždy jsem potřeboval, abych byl konečně sám, abych mohl najít sám sebe, ale nejdřív sám sebe ztratit. Potřeboval jsem to, oba jsme to potřebovali. I ty jsi tehdy utekla sama před sebou, a tím ses ztratila do tmy. 
Je důležité nechat osudu prostor. Nechat emocím průběh. 
Běž se hledat, běž se sama sobě ztrácet. Mám tě rád.“
Dalším krokem k odpuštění sobě samému je nechat odejít negativní emoce jít, odevzdat je vesmíru, nebesům, mrakům na nich. Nechat je jít.
Nechat je jít. 
Dívka nechodila tak úplně k vodopádu samotnému, i když poslouchala ráda jeho krásný zvuk, zvuk padající vody, ne ona tam chodila, protože z tohoto paloučku byl krásný výhled na mraky. Ty mraky, které odnášelo moře nebes. Když je pozorovala a studovala jejich různorodé tvary a barvy, přála si nalézt klid, nalézt sebe. 
Často přemýšlela o svém bratrovi, o tom, jak jí pomáhá, ale věděla, že to kým se stala, to, kam se posunula, nestvořil on. Ani její otec, ani nikdo, jen ona sama. Na konci dne vždy totiž musela zůstat jen se svým nitrem. A i když bylo temné, dělalo chyby a často nejednalo, měla ho a byla s ním. Byla za něj vděčná. 
Měla se ráda. Hledala se a pořád se snažila být dokonalá, snažila se být někým, kým není a občas lhala, ale to všechno byla pořád ona. 
Měla se ráda, protože se začala akceptovat. 
To já se snažím také. 
Budu tu pro tebe, Mario, když mě budeš potřebovat. 

Já
A tím se dostáváme k poslední části této mnohočetné povídky. 
Tou poslední částí jsem já, jsi to ty.
Jsem to ale hlavně já. Já jsem totiž ve svém životě pořád, takže se znám nejlépe. Ty zase znáš nejlépe sebe, ty zase pečuj o sebe. 
Musím vám něco o mně samotné říct, o tom, kdo jsem a jak jsem se našla. O tom, jak jsem zjistila, kdo Maria je, protože jsem ji velmi brzy ve svém životě ztratila. Spíše jsem jí zazdila. Musela jsem velmi brzy opustit své vnitřní dítě, protože jsem musela velmi brzy dospět. To proto, abych dokázala ustát a zvládla lekce, které mi život naservíroval. To, co jsem si naservírovala já sama. Bylo mi vždy smutno a cítila jsem se osamělá, nesla jsem si vinu ještě z minulých životů, ale především jsem si vždy myslela, že mě nikdo nemá rád. Myslela jsem si, že mi není nikdo schopný ani ochotný pomoci. Myslela jsem si, že není nikdo, kdo by mě pochopil. Vždy jsem si nesla smutek. Cítila jsem se jako hadrová panenka, ošklivá, nechtěná, špinavá. Hadrovou panenkou jsem asi i byla. Ve velmi mladém věku mi byla řečena velmi krutá slova, která do mě zasadila velké démony a zdánlivě nekonečné vnitřní boje. Nechci nikoho jmenovat, ani vinit. Až teprve teď si plně uvědomuju význam toho, že všechno se děje tak, jak má. 
Vždy jsem musela prožít něco tak nepříjemného a bolestného, abych dokázala najít sebe. Vždy jsem musela prožít takovou mou malou noční můru, abych dokázala pomoct tolika svým lidem. Neustála bych to, co se na mě chystá, kdybych nechutnala tuhle hořkosladkou realitu postupně. 
Vím, že se toto těžko poslouchá a ještě hůře koná, ale je jen jedna cesta, jak se stát šťastným a žít v míru se sebou samým. Přijmout svou minulost a naučit se jí akceptovat. Dokázat si přiznat své chyby a svou vinu a odpustit si. Věřit si. Věřit tomu, co děláte a věřit tomu, že děláte to nejlepší, co pro sebe dělat můžete.
Zdravé sebevědomí je postavené na sebedůvěře a vědomí sebe sama. 
Je velký rozdíl mezi sebejistotou a arogancí. 
Jsem největší, co mohu být. Jsem nejsilnější, co dokážu, snažím se, nepotřebuju od nikoho potvrdit, že dělám v životě dobrou práci. Nepotřebuju nikoho, kdo mi bude dávat nevyžádané nepříjemné rady, nepotřebuju mít okolo sebe lidi, co mě budou dělat slabou, nepotřebuju být ve vztazích, kde na mě budou lidi přenášet svoje démony. Nepotřebuju, aby mi někdo vysával energii, nepotřebuju být na nikom závislá. Nepotřebuju být nikým omezována ani nikým manipulována. 
Nepotřebuji nikoho, nepotřebuju vás. 
Avšak chci mít lidi ve svém životě, chci v něm mít členy indiánského kmenu. Ne, protože jste nutně hlavně mí příbuzní, a měla bych vás tam chtít, ani ne, protože bych chtěla být na někom závislá, jako jsem byla doteď na členech indiánského kmene, ale protože zkrátka chci. Ctím důvod, proč jsme se tady spolu sešli, proč jsme se potkali na našich Cestách. Je to asi ten, že jsme tak podobně zvláštní a jistým způsobem jsme si podobní. Můžeme si tím pádem pomoci stát se silnými, důvěřovat sobě samým. 
Cítím, že mám v této rodině celkem velké poslání, dokážu nás sjednotit i trochu rozvrátit. Chci nám dát šanci, chci zkusit navázat zdravé vztahy, ve kterých si pomáháme a cítíme z nich lásku. Cítíme tu lásku, kterou je naše rodina plná, avšak doteď takovým skrytým a zvláštním způsobem, který jsme ještě nedokázali rozlousknout a objevit. 
Já nás mám ráda. Vím, že ve mně je lásky k naší rodině je hodně, ale nevím, jak funguje u ostatních. Nikdy jsem z naší rodiny moc necítila, ale vím, že je komplikované lásku dát, takže nic nevyčítám, jenom se to snažím předat jako úrodnou půdu pro to, co se snažím zasít do nás všech. 
Chtěla bych se přejmenovat v indiánském kmeni z Bloudící bouře na Sílu slova. Myslím, že svým psacím brkem (propiskou od Dvorníků) dokážu mnoho. 
Je těžké se chválit, vnímat se pozitivně, ale jde to. Jde to být velkým a silným. 
Já vám na této cestě mohu pomoci.