Chci vás vzít do zahrady, kde dřív rostly krásné voňavé květiny, kde dřív rostly sny a plány, nějak se to ale celé pokazilo a zahrada začala uvadat. Zahrada začala uvadat a sny přestaly být tak živé. Pojďte ale se mnou, tenhle příběh musíte zažít sami od začátku. 
Byla takhle jednou jedna vesnička a ta byla velmi malá, avšak byla velmi důležitým místem pro tamnější obyvatele a pro lidi z širokého okolí. Byly v ní krásné a honosné zahrady, vlastně byla asi spíše jedna velká zahrada, do které bylo zasazeno pár domků. Zahrady vypadaly jako z pohádky, byly zářivě zelené, tráva v nich byla měkká jako peřina, všude vykukovaly malé hlavičky květin a zahrada samotná se vtírala, tedy rozrůstala takřka všude. Domy v ní vypadaly jako malé chaloupky, které patřily zahradě. Byly obrostlé břečťanem a mechem. Pro mnohé dnešní lidi v moderním světě by toto bydlení bylo nepředstavitelné, ale pro lidi, kteří byli s chodem vesnice a chodem celé její duše sžití, to složité nebylo. Obzvlášť ne pro jednoho chlapce, který tu žil.
Malý chlapec byl tou nejkrásnější ozdobou, tou nejbarevnější květinou, kterou zahrady skrývaly. Často si chodíval hrát do jedné své skrýše ukryté v hlubinách zahrad. Tam se člověk nemohl dostat jen tak. Musel být velmi laskavý a prokázat velkou odvahu. On měl obojího mnoho. Měl velmi velké a laskavé srdce.
Jeho srdce, ale ukrývalo i další emoce, které tam byly hluboko schované, protože mu kdysi dávno bylo řečeno, že emoce jako tyhle jsou špatné a že by je cítit neměl. Tak je potlačil. Dusil v sobě svůj vztek a otrávení ze života samotného. Člověk by ale měl dát všem svým emocím stejný prostor na život. Jeho emoce jsou totiž jako barvy, co nám pomáhají malovat obraz naší duše. Když je člověk znovuobjeví a dá jim prostor, tak se může cítit ztracen a zničen, ale to je jen na chvíli, pak už se začnou objevovat ty zářivé emoce, světlé barvy. 
To mě volně přivádí k druhé postavě tohoto příběhu. K dívce nesmělé a velmi zakřiklé. K možná až příliš brzy dospělé hnědovlásce. Měla moc krásný úsměv a zářivé oči. Měla také velké srdce, ale nesla v něm velkou a hlubokou bolest. Byla velmi chytrá a především byla asi o 6 let starší sestrou toho malého chlapce, který zde vládl zahradám.
Ti dva spolu měli velmi zvláštní vztah. Hodně se vyvíjel a na dlouho nikdy nezůstal stejný, protože ani jeden z nich na dlouho nedokázal zůstat stejný. Ze začátku se moc nemuseli, ale pak, když oba pocítili velký strach ze svého otce, našli k sobě cestu. Možná že tato cesta i přes bolestivý začátek a komplikovaný prostředek, vyústí
v něco dobrého, ale o tom později. 
Jejich otec je bil a křičel na ně celé dny, jen protože byl vnitřně nešťastný. Možná se takto choval, protože záviděl svým dětem, což je emoce, kterou rodič nemůže přiznat. Je zvláštní přemýšlet o tom, že otec závidí svým dětem. Rodič tyto emoce nevysloví, nemůže. Neměl by. Neměl by ale ani být zlý člověk, který si vybíjí svůj vztek na malých bezbranných bytostech, na svých dětech. Je velmi složité být rodičem a asi neexistuje návod na to, jak to dělat správně. Nikdo není dokonalý a každý má své démony. 
Zpět k sourozencům a zahradám. Ti dva si nejradši hráli na tom tajném malém paloučku u řeky a brusinkových keřů. Bylo to daleko od jejich domu, takže je tam nikdo z domova nemohl najít a rušit. Udělali si tam takový malý svět, svůj vlastní svět. 
Chlapec často povídal o tom, že až vyroste, chce být muzikant. V té době ho nenapadala jediná překážka, která by tomu snu mohla stát v cestě. Je zvláštní, že děti vidí tak věřícně. Nevidí překážky, povinnosti a strasti, které jejich sny přinesou. Vidí jen čistou radost, vidí jen jednoduchou cestu. Věřím, že ta cesta, ale jednoduchá je, to jen my si ji stěžujeme. 
Jeho sestra tolik snů neměla. Neviděla věci moc pozitivně. Svou budoucnost neviděla skoro vůbec. Dokázala vnímat jen minulost. Viděla jen obrovskou bolest, kterou si musela projít a která jí naprosto zdevastovala. Nedokázala se přes ni přenést. Byla taková vágní. Nevnímala přítomnost, natož budoucnost. Byla začáráná a začarovaná čarami času. Schovávala se před pravdou a před lidmi, které milovala. 
Jediná chvíle, kdy se schovávat nechtěla, byla, když viděla svého malého bratra, jak se trápí podobně jako ona. Když se spřátelili, měla poprvé pocit, že někam patří a někdo jí potřebuje. Poprvé za dlouhou dobu cítila něco jiného než jen smutek a prázdnotu. Když byla s ním, prožívala, cítila a žila. Pozorovala ho a sledovala, jak si hraje a užívá si mládí. Dětské nevinnosti. Také si prožil těžké chvíle, ale nějak svůj osud přijal a dokázal vidět věci takové, jaké jsou. I když byl velmi mladý, viděl toho více než většina dospělých. 
Dny ubíhaly a zahrady začaly chřadnout přicházejícím podzimem. Chci vám teď popsat, květiny, které se ještě schovávaly před zimou. Byly tu tulipány, které sice měly pevné a silné cibule, se kterými nejspíše přežijí zimu, ale i tak potřebovaly lásku a pozornost. Byly tu pomněnky, které se krčily pod keři před světem a byly tu zbytky růží, které daly světu svou krásu a kus sebe, jen aby byl svět o trochu lepším a hezčím místem. Rostlo tu také hodně stromů, které dělaly oporu svou silou celé zahradě. Byly tu také keře, které společně se stromy dávaly vesnici sladké plody. Byla tu taky velká a mocná řeka a studna, která by se mohla zdát kouzelnou. Její voda totiž měla prý léčivou moc. 
Lidé vesnice měli ve zvyku dělat každý rok takový obřad pro řeku a studánku. Nosili jim každý rok dary za jejích čistou a průzračnou vodu, kterou mohli napájet vesnici a kropit zahrady. Byl to moc hezký okamžik, který spojoval celou komunitu a ukazoval v lidech jejich lepší stránku. 
Jednoho dne, když se obřad konal, dívka tam nepřišla. To byl čin neuctivý a nepřijatelný. Dívce to ale celé přišlo jako jedna velká snůška lží. Přišlo jí, že lidé vesnice tak štědří nejsou a jen se prostě jednou do roka sejdou a společně sehrají tohle nacvičené divadlo. Celá událost jí byla jedno, byla jí tak moc jedno, že i když věděla, jaké následky bude její čin mít, i tak se rozhodla toho dne zůstat doma. 
Chlapec toho dne na obřad chtěl jít jako každý rok, ale už od rána cítil, že dnešek nepřinese nic pěkného. 
Ráno před slavností stál před dveřmi své sestry a klepal na ní. Skoro i bušil, ta však spala, teda předstírala, že spí. Neodpovídala a bylo to hrozně frustrující. Chlapec to nesnášel, když ho odstrkovala, když ho zazdila, když předstírala, že je úplně sama a nikdo jí nerozumí. 
Stál před jejími dveřmi a cítil se tak bezmocný. Cítil se jako malé bezmocné děcko. Chtěl něco udělat, chtěl něco změnit, chtěl změnit všechno, chtěl odsud pryč. Ach jak moc si přál zmizet z tohoto pekelného zajetí pryč. Byl rozčilený, možná na sebe, možná na tu příšeru za dveřmi. Možná na obě příšery za oběma stranami dveří. Díval se na svoje ruce, chtěl dveře nějak rozrazit násilím, ale to by se choval jako jeho otec a to za žádnou cenu nechtěl. 
Vyšel tedy na slavnost, když odcházel z domu rozčilený, říkal si, že jeho sestra za své trápení může sama, když se chová takto. Jeho rodiče šli vzápětí za ním. Ti byli také naštvání, ale trochu jiným způsobem. Ti byli naštvání, protože jejich dcera je veřejně poníží svou nepřítomností. Chlapec by moc chtěl situaci změnit, chtěl by změnit svou sestru, sebe, ale nešlo změnit nic. 
Chlapec po slavnosti mířil k paloučku, kde se rád schovával a se sestrou si tam hrával, ale dnes neměl na hry pomyšlení. Chtěl tam dnes jen sedět a přemýšlet o tom, jak zklidnit svou mysl. Už ale, když tam přicházel, viděl tam z dálky do černa oblečenou dívku schoulenou v klubíčku. Z tohoto úhlu a z téhle dálky vypadala jako černočerná kočka. Věděl přesně, kdo to je i co tam dělá. Hned, jak ji tam uviděl, chtěl se otočit a jít domů, ale tam by to nebylo o moc lepší.
Vydal se tedy směrem k paloučku.
Ráno chtěla dívka jít na slavnost jako každý rok, ale nějak se nepřiměla vstát. Byla v jakémsi transu, při kterém dokázala jen ležet v posteli. Rozpadala se jí její představa o slavnosti i o její rodině samotné. Nevěřila ani jednomu z nich. Připadalo jí, že je oboje postavené na lžích, které mají chlácholit něčí ego, lidské ego, nekonečné a nenasytné. Nechtěla být doma, nechtěla být na slavnosti, chtěla jen… Hmm to byla asi složitá otázka, co chtěla. Věděla ale zcela jistě, co nechtěla. Nechtěla teď vstát, nechtěla žít v této kolektivní lži, nechtěla žít v této rodině, nechtěla žít tady na tomto místě, kde jí tolik lidí ublížilo. Měla pocit, že jí ublížili snad všichni, které znala a milovala. Ukazovala na všechny okolo a házela na ně vinu místo toho, aby se odvážila podívat na toho jednoho viníka, který by mohl stát za všemi těmi bolestmi. Ten jeden, kdo jí tu dnes připoutal k posteli neviditelnými okovy. 
Když byla přikovaná, zůstala tedy doma. 
Chyba, byla to chyba. To věděla od začátku. 
Bolelo ji, když musela ignorovat svého malého bratříčka a nechat ho se topit samotného. Bolelo ji ale ještě víc, když se musela schovávat před svými rodiči, před svým otcem, protože se ho tak nekonečně bála. Když se schovávala jako dnes, kdy předstírala, že už dávno není doma a že je pryč z domu. Její otec neměl ponětí, kdy doma je, nebo není. Dívka měla pocit, že dobrý rodič, by tohle měl poznat. Její otec o ní ale nepoznal skoro nic. Měla dojem, že vůbec nepozná, kdy mu lže, že nezná ji samotnou. 
Byla sama. Všichni odešli na slavnost a ona tady doma hleděla do stropu svého pokoje. Přemýšlela při tom nad otázkou, jestli je tak příšerný člověk, jak si myslí. Nechat svého bratra takto trpět, jen protože ona byla velmi zmatená a ublížená, nebylo jistě moc morální. 
I když jejich otec říkával, že takové chování bylo v pořádku. To ale bylo ještě děsivější, protože přesně takové chování drželo dnes dívku přikovanou k posteli a tolik jí ublížilo. 
Kéž by byla silnější, větší, odvážnější. Při těchto myšlenkách jí stékala slza po tváři. On nikdy nepochopí, jakou bolest oběma svým dětem způsobil a nikdy to ani nepřizná. Často jí tvrdil, že se takto věci neudály a že si to jen v hlavě špatně urovnala. Ty pocity úzkosti a strachu, co jí doprovází na každém kroku a ztěžují jí život, ty se zapřít nedají. Nedají se nikým zpochybnit. Byla ráda, že jí do stropu trochu zatékalo a on teď nemusela plakat sama. 
Možná ona byla ten problém, nebo to jí bylo aspoň vždy tvrzeno.
Když už ležela v posteli několik hodin a věděla, že slavnost bude pomalu končit, rozhodla se, že se nechce potkat s rozčílenou bestií a nechat se dobrovolně sežrat. Chtěla odsud pryč, nejen z toho pokoje, ze svého domu, ale pryč z celé vesnice. Chtěla někam do světa, kde jí lidé nebudou ubližovat a kde bude moct roztáhnout křídla. Dopisovala si dopisy s jedním chlapcem z vesnice za horami a chtěla za ním. Jeho život i jeho vesnice se zdály být ideální, tak proč tam nejít?
Proč se tak jednoduše nezbavit těch okov a břemen, co jí tu táhnou? Měla tu ale bratra, toho tu nechat nemohla. S sebou ho také vzít nechtěla. Věděla, že se bude životem protloukat a nechtěla mu přidávat tuhle bolest na jeho už tak těžká ramena. 
Asi na tuhle otázku, neexistovala odpověď, která by neublížila nikomu. Asi neexistovala žádná správná. 
Dívka vyrazila na palouček, kde se cítila v bezpečí a kde si s bratrem často hráli. Znala ho lépe než své boty. Taky možná protože své boty úplně často nenosila, chodilo se jí totiž mnohem lépe, když cítila měkkou trávu i kamení pod nohama. Cítila se tak živá.
 Vzala si na sebe svůj velký černý kabát, aby si ji všimlo co možná nejméně lidí. Na paloučku se schoulila do malého klubíčka a přemýšlela, že by se ráda stala malým kulatým oblázkem na dně řeky. 
Chlapec došel k paloučku a chvíli pozoroval svou sestru. Přišla mu jako srab. Nikdy si tohle nechtěl myslet o nikom, koho má rád, ale ty pocity už nesl v sobě dlouho. Spíš se je vždy snažil potlačit, když viděl, jak se jeho sestra snaží takovým svým způsobem, který možná nebyl úplně opravdový. Dívka se schovávala za lži, žila v přetvářce. To jí odpustit a zapomenout nemohl. 
Sedl si kousek od ní do trávy. 
„Proč jsi nepřišla?“ zeptal, ale po krátkém tichu se zeptal ještě na jinou otázku: „Proč lžeš, že budeme spolu v každé těžké situaci a pak při první příležitosti mě potopíš?“
Ticho, ticho, ticho. Chlapci z toho bylo špatně, chtěl jít domů. Říkal si, že i když to tam bude peklo, tak to bude pořád lepší než tady. Když už se zvedal, ozvalo se: „Nechoď,“ dívka zvedla hlavu a byla úplně jako kočka. Snažila se předstírat obrovskou samostatnost, ale nějak jí to nevycházelo. 
„Jsi lhářka. Namluvíš mi, že mi budeš pomáhat a pak mě necháš se takhle topit. Jsi stejná jako on. Možná horší.“
Dívka to nechtěla dát znát, ale znova jí začaly slzet oči. Dívala se na berušku na stéble trávy. Byla malá a moc hezká. Nechtěla přemýšlet o tom, co se právě teď děje, chtěla přemýšlet jen o berušce. Chtěla, moc chtěla, ale realita jí klepala na rameno, lámala jí srdce a ničila ji. 
„Nejsem jako on, prosím, to neříkej. Jsem tvoje velká starší sestra, která tě má chránit.“
„Jak, kdy, kde, čím? Za tím vidím jenom to, jak se snažíš si ulehčit jen sobě. Snažíš se vyhýbat překážkám a problémy, které ti život přináší, ignoruješ.“
„To není pravda. Snažím se ti pomáhat. Snažím se být silná a odvážná. Trochu si troufám říct, že oboje jsem, ale asi ne moc“
Na palouček se začalo větvemi prodrávat více slunce, takže tam bylo na chvíli příjemné teplo. 
Dívka se posadila a snažila se nenápadně si rychle utřít mokré oči. S nekonečnou úzkostí v hlase řekla: „Pojď ke mně“ a nastavila náruč na sourozenecké objetí. 
Chlapec moc nechtěl, ale měl zlou předtuchu, že tohle objetí bude na dlouhou dobu jejich poslední, a tak se nechal vtáhnout. 
„Chtěla bych odsud pryč. Chtěla bych utéct, ale nechci tě tu nechat, mám tě totiž tuze ráda.“
„Nechoď, prosím, já tě moc miluju, nevím, jak to tady bez tebe zvládnu,“ řekl chlapec, když se objímali a sledovali zářivé paprsky slunce, jak ukazují lidem jinak neviditelné krásy jako létající pyl květin okolo.
Bylo mezi nimi velké ticho, které provázelo velké napětí. 
„Nepůjdu.“
Toho večera, když přišli domů, dostala výprask takový, jaký nikdy nezažila, a i když nechtěla odejít, musela pryč. Odešla tedy.

Pouto indiánského kmene III. 1/2
Pojďme otočit list. Povím vám legendu o dívce, která cestovala světem a utíkala před svým osudem, před svou domovinou, před svými kořeny, před sebou samotnou. Tahle legenda začala už ale kdysi dávno, když byla velmi malá a musela velmi brzy dospět. Narodil se jí totiž malý bratr a celý svět se změnil.
Touto událostí se změnila také celá její rodina. Dívka si myslela, že jí rodiče ukřivdili, ublížili a rozpůlili vedví naschvál, ale pravda, jak už to tak bývá, byla komplikovanější. 
Tahle legenda začíná koncem jednoho vztahu a začátkem druhého, nového a zdravého. Dívka odešla od své rodiny a hlavně od malého bratra do světa. Chtěla utéct od svých problémů a nechala ho samotného trpět. Slíbila mu, že mu vždy pomůže, ale nedokázala tam pro něho být, když ji nejvíce potřeboval. 
I když dívka už zažila a udělala ve světě všechno, co si kdy přála, byla pořád smutná. Byla možná ještě smutnější a ztracenější, než když odcházela. Myslela si, že když odřízne svou rodinu a přetrhá kořeny se svou minulostí, bude spokojená, ale ne.
Jednou se k dívce donesla zpráva, že její rodiče zemřeli. Oba se nakazili jakousi nemocí a skonali společně. Nezbylo po nich ani vidu, ani slechu. Bylo to zvláštní, dívka tomu nedokázala uvěřit, že to skončilo takhle. Ulekla se té zprávy, lekla se ještě víc toho, že slyšela po deseti letech na cestách jejich jména. 
Přemýšlela, co udělá. Nejen v ten moment, ale se svým životem. 
Měla všechno, co kdy chtěla, ale šťastná nebyla. Byla spíše opakem štěstí. 
Chtěla vidět svého bratra, ale ten nechtěl definitivně vidět ji. 
Byla daleko od domova, cesta jí nějakou dobu potrvá, a tak si řekla, že se po cestě ještě rozhodne a bude přemýšlet o tom, co chce ve své budoucnosti, ale jet domů chtěla v každém případě. Vyjela tedy do své domoviny. Měla strach. Velký strach, ale také byla tak příjemně napjatá. Těšila se na setkání se svým drahým bratrem, ale…
Cítila vinu, právem. Po cestě jí docházely souvislosti a skutečnosti, které dříve neviděla. Teprve s odstupem času a s odstupem od vesnice, viděla věci, které byly dříve skryty. 
Asi po měsíci cesty přijela do vesnice zahrad. Avšak nenašla tu tolik zeleně, jako to bylo dříve. 
Už když před lety odcházela, květiny začaly blednout a tráva blednout. Chtěla to tehdy svést na přicházející podzim, ale teď byla půlka dubna. Z kouzelné vesnice zbyla jen vesnice obyčejná. Něco se tu změnilo. Něco tu zemřelo. 
Když procházela kolem svého starého domu, byl opuštěný a prázdný. Spousta domů tu vypadalo dost podobně. Dívka procházela místy, kde dřív byly uličky kapradin a rákosí, ale teď tu byla skoro jen hlína a bláto. Bylo jí z toho pohledu velmi smutno. Nevěděla, jestli tu svého bratra najde a jestli ano, co se stane. 
Kráčela prašnou uličkou k paloučku, kde si dříve s bratrem hrávali. 
Začalo trochu pršet a bylo velmi obtížné se větrem a bahnem brodit. Došla k paloučku a tam stál on. 
Dospělý muž, který vypadal smutný už jen od pohledu na jeho záda. Stál shrbený a v napětí. 
Když tam dívka přišla, neotočil se. Možná že jí neslyšel přicházet, nebo nikoho ani slyšet nechtěl. Stála za ním tiše a váhala. Po chvíli špitla: „Ahoj.“
To pouhé slovo, ten pouhý pozdrav v ní vyvolalo nesmírné úzkosti. Skoro se jí podlomila kolena.
Muž se otočil. Měl velmi ustaranou tvář plnou vrásek a bolesti, které prozrazovaly jeho oči. I když byl velmi mladý, vypadal, že má ducha starého zlomeného člověka. Hleděl na ni chvíli mlčky. Možná jen ty oči za něho mluvily a projevovaly jeho údiv a také znechucení. 
„Co tu chceš? Co tu hledáš?“ křikl. 
Dívka byla ticho. Byla tak moc ticho, jak jen mohla. Skoro ani nedýchala. Bála se vyslovit svou odpověď, ale chtěla být silná a odvážná. 
„Hledám tu tebe a taky možná tvé odpuštění.“
Ticho. Oba byli smutní. 
„Omlouvám se, nechtěla jsem tě tu nechat, nechtěla jsem odejít.“
„I tak jsi odešla.“

Tolik pocitů, tolik smutku. Muž si za tu dobu vybudoval svou verzi příběhu, která mu dávala smysl a bez které by to nezvládl. Pravda má ale spoustu stran a spoustu aspektů. 

„Musela jsem. Prostě jsem musela utéct. Musela jsem odsud zmizet, odsud z domova, od rodičů, od táty. Myslela jsem si, že mi to pomůže, ale-“
„Ale co? Zjistila jsi, že možná nechat mě tu samotného, abych trpěl dvakrát tolik a nechat tu všechny bez tebe a beze slova odejít není řešení?! Tak to gratuluju, ty jsi vážně génius,“ začal křičet přes celé okolí. 
„Křik se sem nehodí, nehodí se k rozumné komunikaci dospělých “
„Jdi mi z očí. Myslíš si, že je tady na tebe někdo zvědavý? Myslíš si, že jsem na tebe zvědavý já? Tak to se mýlíš, nechci tě tu. Nechci, nechci. Vážně tě tu nechci,“ křičel jako malý a trochu u toho popotahoval, jako kdyby se mu chtělo plakat. Vypadalo to, jako by ten křik, ten vztek, byla jen maska malého chlapce, aby mu svět už neblížil. aby už nemusel hledat v lidech okolo oporu. Bál se totiž, že budou jako jeho sestra. 
„Když mě necháš mluvit, tak ti povím, proč jsem odešla,“ chvíli počkala, jestli má prostor na své vyjádření a když uznala, že má, řekla: „kdybych tehdy neodešla, už bych tu nebyla. Nebyla bych na tomto světě. Zemřela bych, já bych nedokázala přežít v téhle vesnici, a proto obdivuju tebe o to více, že jsi to zvládl a ještě k tomu sám,“ po těchto slovech se usmála. 
Z chlapce opadla jakási opona, která mu až doteď zakrývala oči. 
„Není to ironické, že jsme se potkali zrovna tady, tady, kde jsme si hráli, kde jsi mi slíbila… Vždyť víš. Ale asi není na světě lepšího místa, kde bychom se mohli potkat. Když jsi odešla,“ na chvíli se zastavil a podíval se do země, pak ale přímo a ostře na svou sestru, „byl jsem úplně v koncích. Doma se to ještě zhoršilo, nebo spíš všechna pozornost šla na mě, když neměli svého obětního beránka. Asi půjdu domů, kam teď půjdeš?“
„Nevím, nemám moc plánů.“
Chlapec se chvíli odmlčel a pak řekl: „Asi můžeš zůstat u mě, jestli to nebude mojí ženě vadit.“
Dívka cítila na svých ramenou velkou tíhu, ale zároveň byla šťastná. Byla šťastná z toho, že vidí svého bratra a že se mu vede nejspíše dobře. Chtěla potkat jeho rodinu, ale trochu se bála, jak to bude probíhat. Bylo jí těžko z toho, že teď o svém bratrovi neví skoro nic. Neví, kdo je, neví o jeho rodině, ani o tom, jak se asi cítí. Jak probíhalo těch deset let jeho života? Naopak ale viděla příležitost a byla šťastná z toho, že teď to může všechno napravit. Snad. Doufala v to.
„To bych ráda <3,“ usmála se s bolestí a trochu jí začaly slzet oči. 
„Tak pojď za mnou,“ pak utichl, ale vypadalo to, že v sobě dusí spousty slov. 
Nevyřčená slova často bolí více než ta, co sice bolet budou, ale my je řekneme v upřímnosti. 
„Hodně se toho tady změnilo, hned jak jsi odešla, začaly zahrady uvadat. Nejsem si jistý, proč se tak stalo, ale asi nikdo neměl motivaci se o ně pak starat, když tu nebyla ta, kdo je nejvíce obdivovala. Teď jsem něco jako starosta okrsku. Nikdy jsem tuhle pozici nechtěl, ale jak táta zemřel, tak nebyl nikdo, kdo by to chtěl po něm dělat. Škoda, že jsi nebyla na jeho pohřbu, byla tam spousta lidí a spousta lidí říkala o tátovi hezké věci. Pro komunitu toho udělal víc, než jsme kdy mohli vidět.“
„To zní hezky, nikdy jsem to takhle neviděla,“ těžce se nadechla, „moc se omlouvám, že jsem odešla, vím, že mi to asi neodpustíš, ale chtěla jsem jen, abys věděl, že mě to velmi velmi mrzí. Tolik jsem toho propásla a ztratila. Nevíš, ani kolikrát jsem se chtěla vrátit, ale nemohla jsem, příliš jsem se bála. Přišlo mi, že to vážně nešlo,“ nic na to neřekl, ani to nevypadlo, že by něco chtěl říct. 
„Tady bydlím,“ ukázal na vcelku honosný dům, který byl tady v okolí jediný obrostlý břečťany a měl krásnou zahradu. Zářila z něj zlatá záře a vyzařovalo z něho teplo a klid. Pohodlí domova, které nikdy u nich doma neměli. 
„Prosím, odpověz mi něco na to, co jsem říkala.“
„Nechci odpovídat, ještě si odpověď promýšlím. Nevím, jestli ti budu schopný odpustit. Nevím, jestli znovu neutečeš, takže se k tobě nechci vázat a odpuštění by mě svazovalo a připoutalo by mě k tobě,“ řekl a už už chtěl vejít do domu. 
„Počkej,“ chytla ho za předloktí, „to není pravda. Je to naopak. Doteď jsi byl ke mně zavázaný, a proto tě tolik bolelo, co jsem udělala, ale když mi odpustíš, když odpustíš sobě i mně, bude ti lépe, protože se odprostíš od minulosti.“
„Budu o tom ještě přemýšlet, dej mi čas, prosím, je to velmi těžké. Rád tě vidím, ale…“ zadíval se na kliku, na které měl položenou ruku, „některé věci se odpouští velmi těžko. Víš já…“ začal kliku úzkostlivě mačkat, těžce se nadechl, „cítím se pořád jako ten malý kluk, co sedával dlouhé hodiny na našem paloučku a čekal, jestli se jeho sestra vrátí.“
Dívce z těch slov přejel mráz po zádech. 
Vešli dovnitř a ona se cítila jako v transu.
Moc nevnímala prohlídku a seznámení s rodinou, ale z toho, co dokázala pochytit, si odnesla to, že její bratr měl moc hezký dům a milující ženu. Po domě jim pobíhaly dvě malé příšery, malou holčičku, která vypadala úplně jako její otec a kočku, která vypadala, jako kdyby se porvala o svůj život párkrát a z toho měla velmi vypelichaný kožich a křivé nohy.
Dívce nabídli, že u nich může nějaký čas, dokud se nerozhodne, kam chce dál pokračovat. 
Celou dobu, co tam žila, tam byla velmi napjatá atmosféra a dívka měla pocit, že kdyby nebylo manželky jejího bratra, nikdy sem ani nebyla pozvána.
Když žila v pokoji pro hosty, cítila se tam zvláštně, tak nechtěně. 
Chodila tam za ní černá Křivonožka a to byla dívčina útěcha. Dívka začala pracovat v tamější hospodě a snažila se si vydělat dost na svoje bydlení. Moc se jí to ale nedařilo, protože nebyla na hosty dost milá a ti jí nedávali dýška a taky se cítila často moc úzkostně na to, aby šla pracovat. Tak alespoň dávala skoro všechny peníze, co vydělala zpět do domácnosti. 
Jednou v noci, asi dva měsíce po tom, co se k rodině nastěhovala, viděla na zahradě kolem půlnoci zapálenou svíčku. Slyšela ze zahrady oknem mužské vzlyky. 
Bála se, cítila se zase jednou, jako když byla malá holka, co nevěděla, jak pomoci svému plačícímu bratrovi. 
Cítila se, že nedokáže pomoci nikomu, ani jemu, ani sobě, že je spíš na obtíž. 
Chtěla to ale změnit. Vystrašeně a potichu se vydala na zahradu. Přesně tak, jako když byla malá a v noci slyšela křik nebo pláč v domě, a tak z domu utíkala, ale dnes nechtěla utíkat. Tehdy utíkala od těchto problémů, od těchto emocí, ale to z toho už vyrostla. Pochopila, že se před tím nedá utéct, že se tomu musí čelit. 
Když vešla na zahradu, bylo jí chladno. Pomalu a potichu našlapovala. Chtěla být co nejtišší, i když ani nevěděla proč, asi ze zvyku. Byla ticho až do té chvíle, kdy přišla k lavičce, kde seděl její bratr. Měl hlavu skloněnou k zemi, k jezírku, na kterém rostly velmi pěkné lekníny. 
„Ahoj,“ řekla tichounce. 
Zvedl hlavu a vypadal zaražený a vyděšený. Chtěl si rychle utřít oči, aby nebylo poznat, že plakal, protože nechtěl ukazovat svou slabost. 
„Můžu si přisednout?“
Byl mezi nimi teď asi metrový rozestup, ale dívka měla pocit, že to je kilometrová propast. 
„Jestli chceš, bránit ti asi nemohu.“
Bylo mezi nimi ticho. 
„Upřímně moc nevím, co ti mám říct, “ řekl po chvíli ticha, „nevím, co mám udělat, asi toho na srdci ani moc nemám. Nemám tam spíš slova, mám tam spoustu emocí, spoustu potlačených emocí a pohřbeného smutku, které nevím, jak vyjádřit slovy. Nevím, jak se jich zbavit, nevím, jak se posunout dál, jak se přes to přenést, nevím, jak ti odpustit. Přijde mi to jako nemožný úkol. Tys mi toho dne slíbila, že neodejdeš kvůli mně, ale asi jsem ti nestál za to, abys svoje slova dodržela. Často je mi úzko z toho, když si na ten vzpomenu. Je mi úzko z toho, když přemýšlím nad tím, co z toho, co jsi říkala, byla pravda a co ne. A nejvíc úzko je mi z toho, co jsi ke mně cítila, taky při představě toho, kdo jsem. Jakou hodnotu mám jako člověk, protože jsem tuhle mou životní otázku vkládal do rukou tobě a ty jsi mi provedla tohle. Zahodila všechnu mou důvěru a mou snahu se respektovat. Chtěl jsem ti pomoct, chtěl jsem, abys byla šťastná. Chtěl jsem být takový, jakého bys sis mě přála, jakého bys mě měla ráda, ale ani to ti nestačilo na to, abys se mnou zůstala.”
„Byl jsi velmi mladý, když se to stalo. Jsem na tebe pyšná, že jsi to takhle zvládl. Nevím, jestli ti teď mohu nějak pomoci se všemi úzkostmi, které jsem ti do života přivedla. Všichni ti démoni jsou velcí, nebo se tak asi zdají být, ale všechno se to dá překonat. Já jsem ti je možná do mysli nasadila, ale je je dát pryč. To zmůžes jen ty sám. Myslím, že to zvládneš, koukej, jak daleko jsi došel beze mě, úplně sám.“ 
Oba byli ticho asi dlouhé čtyři minuty. Na tu chvíli nebylo třeba mluvit. 
„Všechno zvládnu sám. Naučil jsem se to, ale teprve teď, když mám svou vlastní rodinu a lidi, které mám rád, se kterými vím, že mě nebudou soudit, když jim ukážu, že jsem slabý, vím, že pomoc chci. Nepotřebuju ji, ale chci. Vlastně jsem si uvědomil, když jsem o tom přemýšlel, že jsi tu byla pořád. Vždy jsem na tebe a na tvoje slova myslel, když mi bylo těžko. Vždy jsem měl tohle,“ řekl a vytáhl její starou hadrovou panenku, se kterou si hrála, když byla malá. 
„Já myslela, že už je dávno vyhozená. Myslela jsem si, že byla vyhozena v ten večer, aby už na mě nezbyly žádné vzpomínky, aby nezbyly žádné důkazy, že jsem já, jakožto rodinné zklamání, kdy existovala.“
„To neříkej, nikdy jsi nebyla zklamáním,“ řekl a položil dívce ruku na rameno, „rodiče se některých věcí zbavily, ale nikdy jsi pro ně nebyla zklamáním. Oni to nemysleli tak zle, jako to vypadalo, chtěli z nás jenom Dobré lidi. Oni měli taky svoje démony.“

Rozkvět Indiánského kmene III. 2/2
Ráda bych psala podobnou povídku, jako jsem psala o indiánském kmeni, ale to už nejsem já. Teď chci psát o legendě a zahradě, protože ta ještě nekončí. 
Dobrá, možná se ještě vrátím k indiánskému kmeni a odskočím na chvíli od legendy u příležitosti přivítání nové indiánky Radostné víly a dítěte, které přinesli Malou soví strážkyni. Otec této malé nově vzniklé rodiny Větrné poupě rozkvetl, a tím se změnil na Květ větru. Velmi dospěl, možná svou zodpovědností za své indiány a možná svým vlastním vývojem a stal se z něho takový mírotvorce. Náčelníci kmene se také posunuli, avšak trochu jinam než jejich děti. Možná spíš děti se začaly vyvíjet jinam než náčelníci. Šíp tolerance začala dělat velmi lahodné nápoje z kávových bobů, posunula se velmi tato indiánka, to je pravda a nutno říct, že se snaží se najít a svůj rozkvět, držíme jí palce. Mlčenlivý medvěd se stal Dobrosrdečným medvědem, protože se nám povedlo rozčarovat jeho mlčenlivost. Také jsem nikdy nezahrnula do kmene Ochránce koček, nejstaršího bratra, který je trochu vzdálený od zbytku kmene, ale je tu s námi a my ho máme rádi. 
Naše rodina se tak napůl rozpadla a napůl semknula. Rozpadají se staré vztahy a vznikají nové. Vznikají zdravé a laskavé vztahy, kdy se dokážeme navzájem podržet. Náš kmen je spíš taková komunita než jen pár indiánů. Je to ten, kdo toto psaní právě čte, ke komu se dostalo, jsou to, ti kdo hledají přístřeší a pocit bezpečí, jsou to všichni, kdo hledají sebe. Jsou to ti, kterým bylo ublíženo a potřebují objetí, jsou to ti, kdo si chtějí zahrát deskovky nebo k nám do týpí chtějí jít na kafe. 
Víte, mohlo by se zdát, že legenda končí. Dobrým koncem, který sbližuje dva rozervané sourozence, ale legenda ještě nemůže skončit. Ne, to je ta naše kolektivní/ komunitní/ rodinná lež, kvůli které rodinné kouzlo upadá. 
Těžko se mi o tom mluví, protože to sama nemám úplně stoprocentně dořešené, ale ušla jsem kus cesty. Všichni jsme ušli. Kráčíme podobnými cestami a někdy potkáváme cizí vyšlapané stopy. Občas nás to děsí, že se podobáme někomu z indiánského kmene, komu bychom se podobat nechtěli, ale je to tak. Jsme si velmi podobní, proto jsme se tady spolu nachomýtli. Není nic, co nedokážeme, není nic, co nás může vykolejit z našich cest, jsme silní, dokážeme zázraky, když tomu budeme věřit.
Mám pocit, že to, co nás spojuje nejvíce a co nás tady trochu svazuje všechny dohromady, je cesta k odpuštění. Nalezení sami sebe odpuštěním sobě samým. 
Jsme totiž ztracení. 
Všichni z nás do jednoho. 
Nebudu krmit tuhle naši kolektivní lež, že někdo z nás je spokojený sám se sebou, z toho už jsem vyrostla. 
Vyrostla jsem z mnoha věcí. Pořád věřím pohádkám, ale asi ne té o nás. Té, co jsem o nás doteď věřila. 
Nejvíc věřím legendám, v těch se skrývá pravda. 
My jsme stvoření z legend. Jsme vlastně taková skořápka stvořená z našich minulých chyb, z viny, kterou jsme nastřádali za mnoho let. 
V každém z nás je kus pravdy. 
Já vám jdu říct tu svou pravdu koncem příběhu o dvou sourozencích, co se potkali po letech. 
Cesta k odpuštění sobě samému začíná vztekem. Nenávistí k sobě samému. Na začátku je vždy vztek. 
Musím vám říct o svém vzteku, o vzteku dívky z legendy. Když odešla tehdy pryč, nenáviděla se. Každou sekundu své cesty a každým krokem, kdy byla dál od domova, se chtěla zabít víc a víc. Měla pocit, že nikdy nedokáže přežít sama, protože jí to bylo vždy tvrzeno, že nic nezvládne. Taky ale neměla zároveň nikoho, kdo by jí pomohl, takže to bylo velmi bolestivou zkušenosti toto zažívat. Nechtěla být sama ve světě, sama se svou hlavou. Bolelo ji, že ublížila někomu, koho má tolik ráda. Bolelo ji, že mu ublížila tak moc. 
Avšak život a osud jsou přesné váhy, dokonalé a neomylné. Ublížili jste, bude vám ublíženo, bylo vám ublíženo, nejspíše ublížíte. Tento bod je ovšem problematický. Ten už se úplně netýká vah, ale spíš nás. Je problematický, protože my jsme tvůrci, jsme ničitelé, jsme skoro až nadpozemsky silní. Můžeme někomu způsobit obří bolest, kterou ho můžeme přivést až k sebevraždě, můžeme život zachránit. Je to naše rozhodnutí, jak se zachováme, je to naše síla, naše moc. 
Když uděláme velkou chybu, nemá cenu se za ni bičovat. To nikam nevede. Jsme stvořeni, abychom dělali chyby. Musíme svou chybu přijmout, převzít za ni odpovědnost. 
Takže vztek odpovědí není, ani nenávist k sobě samému. 
Dívka z legendy často hleděla na nebe a pozorovala na něm krásné mraky. 
Žila teď už ve své rodné vesnici se svým bratrem jako sousedem a mělo všechno, co by si mohla přát. Její bratr jí už odpustil a šel životem dál. Šel životem s ní po boku, a i když tohle chtěla, bratrovo odpuštění, chtěla, aby přiznala své chyby, tak ani teď v sobě nenacházela klid. 
Jak teď dál? Našla si nedaleko vesnice vodopád, kam si chodila pravidelně odpouštět, ale nějak jí to nešlo. Tedy dalo by se říct, že se o to snažila.
Jednou jí bratr, když odcházela za vodou, řekl: „Vždy, když mizíš na svoje výpravy a mizíš na celé dny, jímá mě úzkost. Vždy se pořád trochu bojím, že to bude jako tehdy, ale snažím se ti věřit. Buduju si k tobě pomalu vztah. Přemýšlel jsem, co se stalo a proč mě to doteď dělá úzkostného a přišel jsem na to, že jsem ztratil kus sebe. Za to ani tolik nemůžeš ty, ale spíš já. Přišel jsem na to, že jsem příčina i řešení každého mého problému. Teda možná, ze začátku by se mohlo zdát, že příčina tohoto problému jsi byla ty, když jsi mě tu nechala, ale já jsem tě nechal odejít. Mohl jsem tě ještě nějak zastavit, když jsi toho večera odcházela. Já jsem tě tu ale asi tak úplně nechtěl. Víc jsi mi totiž ubližovala, než jsi mi pomáhala, i když ses tvářila, že jsi mi oporou. Nechtěl jsem tě tu. Teď ale asi není podstatné, co jsem chtěl a nechtěl, ale podstatné je, že jsem vždy potřeboval, abys odešla. Vždy jsem potřeboval, abych byl konečně sám, abych mohl najít sám sebe, ale nejdřív sám sebe ztratit. Potřeboval jsem to, oba jsme to potřebovali. I ty jsi tehdy utekla sama před sebou, a tím ses ztratila do tmy. 
Je důležité nechat osudu prostor. Nechat emocím průběh. 
Běž se hledat, běž se sama sobě ztrácet. Mám tě rád.“
Dalším krokem k odpuštění sobě samému je nechat odejít negativní emoce jít, odevzdat je vesmíru, nebesům, mrakům na nich. Nechat je jít.
Nechat je jít. 
Dívka nechodila tak úplně k vodopádu samotnému, i když poslouchala ráda jeho krásný zvuk, zvuk padající vody, ne ona tam chodila, protože z tohoto paloučku byl krásný výhled na mraky. Ty mraky, které odnášelo moře nebes. Když je pozorovala a studovala jejich různorodé tvary a barvy, přála si nalézt klid, nalézt sebe. 
Často přemýšlela o svém bratrovi, o tom, jak jí pomáhá, ale věděla, že to kým se stala, to, kam se posunula, nestvořil on. Ani její otec, ani nikdo, jen ona sama. Na konci dne vždy totiž musela zůstat jen se svým nitrem. A i když bylo temné, dělalo chyby a často nejednalo, měla ho a byla s ním. Byla za něj vděčná. 
Měla se ráda. Hledala se a pořád se snažila být dokonalá, snažila se být někým, kým není a občas lhala, ale to všechno byla pořád ona. 
Měla se ráda, protože se začala akceptovat. 
To já se snažím také. 
Budu tu pro tebe, Mario, když mě budeš potřebovat. 

Já
A tím se dostáváme k poslední části této mnohočetné povídky. 
Tou poslední částí jsem já, jsi to ty.
Jsem to ale hlavně já. Já jsem totiž ve svém životě pořád, takže se znám nejlépe. Ty zase znáš nejlépe sebe, ty zase pečuj o sebe. 
Musím vám něco o mně samotné říct, o tom, kdo jsem a jak jsem se našla. O tom, jak jsem zjistila, kdo Maria je, protože jsem ji velmi brzy ve svém životě ztratila. Spíše jsem jí zazdila. Musela jsem velmi brzy opustit své vnitřní dítě, protože jsem musela velmi brzy dospět. To proto, abych dokázala ustát a zvládla lekce, které mi život naservíroval. To, co jsem si naservírovala já sama. Bylo mi vždy smutno a cítila jsem se osamělá, nesla jsem si vinu ještě z minulých životů, ale především jsem si vždy myslela, že mě nikdo nemá rád. Myslela jsem si, že mi není nikdo schopný ani ochotný pomoci. Myslela jsem si, že není nikdo, kdo by mě pochopil. Vždy jsem si nesla smutek. Cítila jsem se jako hadrová panenka, ošklivá, nechtěná, špinavá. Hadrovou panenkou jsem asi i byla. Ve velmi mladém věku mi byla řečena velmi krutá slova, která do mě zasadila velké démony a zdánlivě nekonečné vnitřní boje. Nechci nikoho jmenovat, ani vinit. Až teprve teď si plně uvědomuju význam toho, že všechno se děje tak, jak má. 
Vždy jsem musela prožít něco tak nepříjemného a bolestného, abych dokázala najít sebe. Vždy jsem musela prožít takovou mou malou noční můru, abych dokázala pomoct tolika svým lidem. Neustála bych to, co se na mě chystá, kdybych nechutnala tuhle hořkosladkou realitu postupně. 
Vím, že se toto těžko poslouchá a ještě hůře koná, ale je jen jedna cesta, jak se stát šťastným a žít v míru se sebou samým. Přijmout svou minulost a naučit se jí akceptovat. Dokázat si přiznat své chyby a svou vinu a odpustit si. Věřit si. Věřit tomu, co děláte a věřit tomu, že děláte to nejlepší, co pro sebe dělat můžete.
Zdravé sebevědomí je postavené na sebedůvěře a vědomí sebe sama. 
Je velký rozdíl mezi sebejistotou a arogancí. 
Jsem největší, co mohu být. Jsem nejsilnější, co dokážu, snažím se, nepotřebuju od nikoho potvrdit, že dělám v životě dobrou práci. Nepotřebuju nikoho, kdo mi bude dávat nevyžádané nepříjemné rady, nepotřebuju mít okolo sebe lidi, co mě budou dělat slabou, nepotřebuju být ve vztazích, kde na mě budou lidi přenášet svoje démony. Nepotřebuju, aby mi někdo vysával energii, nepotřebuju být na nikom závislá. Nepotřebuju být nikým omezována ani nikým manipulována. 
Nepotřebuji nikoho, nepotřebuju vás. 
Avšak chci mít lidi ve svém životě, chci v něm mít členy indiánského kmenu. Ne, protože jste nutně hlavně mí příbuzní, a měla bych vás tam chtít, ani ne, protože bych chtěla být na někom závislá, jako jsem byla doteď na členech indiánského kmene, ale protože zkrátka chci. Ctím důvod, proč jsme se tady spolu sešli, proč jsme se potkali na našich Cestách. Je to asi ten, že jsme tak podobně zvláštní a jistým způsobem jsme si podobní. Můžeme si tím pádem pomoci stát se silnými, důvěřovat sobě samým. 
Cítím, že mám v této rodině celkem velké poslání, dokážu nás sjednotit i trochu rozvrátit. Chci nám dát šanci, chci zkusit navázat zdravé vztahy, ve kterých si pomáháme a cítíme z nich lásku. Cítíme tu lásku, kterou je naše rodina plná, avšak doteď takovým skrytým a zvláštním způsobem, který jsme ještě nedokázali rozlousknout a objevit. 
Já nás mám ráda. Vím, že ve mně je lásky k naší rodině je hodně, ale nevím, jak funguje u ostatních. Nikdy jsem z naší rodiny moc necítila, ale vím, že je komplikované lásku dát, takže nic nevyčítám, jenom se to snažím předat jako úrodnou půdu pro to, co se snažím zasít do nás všech. 
Chtěla bych se přejmenovat v indiánském kmeni z Bloudící bouře na Sílu slova. Myslím, že svým psacím brkem (propiskou od Dvorníků) dokážu mnoho. 
Je těžké se chválit, vnímat se pozitivně, ale jde to. Jde to být velkým a silným. 
Já vám na této cestě mohu pomoci. 

 

Když pohlédnu na všechny myšlenky a vzpomínky, které na tebe/ o tobě mám, nejsem si jistá, co přesně jsi cítila, když jsi mi koukala do tváře. V tvém pohledu byla jistě hořkost a závist, to mohu říct s jistotou, ale co víc tam bylo? Byla tam láska či nenávist? Možná ždibec obojího. Mám pocit, že se v tom tvém pohledu topím. 
Mám pocit, že na mě pořád z jakési nesnesitelné dálky, ale zároveň i blízkosti, zíráš. Pozoruješ mě, soudíš mě a nepřímo mě pořád jaksi ovlivňuješ, ačkoli tu nejsi. Připadám si jako blázen. Bojím se tvého stínu. Bojím se, že se jeho temnota pomalu propije hluboko do mé duše. Chci křičet, chci plakat, chci udělat všechno, jen ne to nejpodstatnější. 
Nasedám do malého autobusu. Je velmi útulný, žlutě osvícený, je v něm teplo a působí v něm taková domovská atmosféra. Vypadá jako obytný vůz. Jsou v něm dvě postele, hodně květin, malá kuchyňka a příjemná hudba. Je to taková malá zarostlá džungle. Malý svět, který ale skrývá cosi velmi temného a hořkého. Doufám, že tím autobusem uteču, že odjedu pryč do doby, kdy jsem byla velmi malá. Chtěla bych být bez starostí, beze strachu, ale to nejde. Nemohu. To prostě nejde. Nechala bych tu tolik lidí, co se o mně opírají a potřebují dospělou Mariu. Tenhle autobus jede jako poslední, už nikdy žádný takový nepřijede, poslední cesta, poslední pouť s tebou. Má poslední cesta po tvém boku. 
Uslyším známý hlas. Ten nejznámější, ten tvůj: „Řekni mi, máš strach?“
Celé mé tělo ztuhne. Chce se mi plakat. Tolik. Je to tu. Na některé chvíle se člověk nedokáže připravit, i když se o to snaží dlouhou dobu. Nikdy jsem neměla větší strach. Popravdě jsem ale začala bát teprve, když jsem slyšela ten hlas, který pořád rozezníval jen bolest, který bodal, který ale i pomáhal, který volal o pomoc. 
Já jsem ale nebyla ta, co ti kdy mohla pomoci. 
Nebyla jsem ta Ona. Nevím kdo, nebo jestli vůbec někdo ti někdy bude moct pomoct, ale trochu mu závidím.
„Popravdě asi největší, co jsem kdy měla,“ říkám rozklepaným hlasem. Začínám se cítit zase jako malé dítě, které neumí nic, které je menší než ty, které se za sebe neumí postavit, které neví pravdu o tobě. A hle, splnilo se mi mé přání.
Za okny se míhá snad celý svět. Je tam všechno, všechny odpovědi i otázky zároveň. Je mi smutno.
Dívám se ti do tváře, ale není úplně konkrétní, působí spíš jako rozmazaná. Je bledá, unavená sídlí v ní velké trápení. Za očima ti vidím všechnu tu bolest, zášť, závist, co jsi ke mně vždy cítila. Nikdy jsi to nepřiznala. Neřekla jsi o tom ani slůvko. Skoro nikdy jsi mi neřekla nic pěkného o mně, o tom ve mně, co jsi mi tolik záviděla. Místo toho jsi mě pořád musela trápit, mučit. Uvrhnout mě do té nejtemnější části mé mysli, kterou si dokážu představit. 
„Proč?“ ptám se. V hlavě mi sice pobíhá milion otázek jako malí rarášci, ale zmůžu se jen na to vyslovit toto slovo.
Možná se bojím pokládat více otázek. 
Možná, že se bojím odpovědí na ně, možná se bojím tebe. 
Je ale klidně možné, že se bojím tohoto momentu. Bojím se smutného neodvratitelného konce. Následného posledního sbohem. Posledního rozloučení, tvého odloučení. Byla jsi ta nejzajímavější, nejkrásnější a nejhodnější bytost, kterou jsem potkala. 
„Jsem jen odraz tebe. Zamysli se nad tím, proč ses se mnou přátelila ty.“
Takovou odpověď jsem jistě nečekala. Musela jsem asi bláznit, když jsem s tebou začala přátelit. To by možná byla uspokojivá odpověď. Problém ale je, že by nebyla pravdivá. A já si nechci dál lhát. Už ne víc. Ne teď, ne tady. Doby, kdy jsem si lhala, byly doby, kdy jsem si myslela, že jsem k ničemu, kdy jsem si myslela, že nic nezmůžu, kdy jsem si myslela, že jsi dobrý člověk. 
Vzpomínka. Jsi jen vzpomínka. Odraz mých myšlenek. 
Odraz mě. To, co mě trápí, jsi ty ve mně, tedy odraz mě. Jsi to, co mě trápí na mě samotné. 
Začala jsem se s tebou bavit, protože jsem byla opuštěná a sama. Bylo mi asi 8 nebo 9 a neměla jsem žádné kamarády. Teda to jsem si myslela. 
Myslela jsem si, že mě nikdo nemá rád. Zprvu jsem ti dala prostor. Čisté plátno, které nechalo zohýbat, zošklivit, ničit. Bylo to to jediné, co se mi mohlo stát. Nemohu na tebe být naštvaná. Koneckonců věřím tomu, že zloba je jen slabost člověka. Nic jako zlobu teď už ve svém životě mít nechci, asi bych si přála, aby vůbec nebyla mezi námi, ale to je jen utopická myšlenka. Chci říct, nemohu být naštvaná na tebe, protože kdybys to nebyla ty, definitivně by to byl někdo jiný. 
Byla jsem hodně malá, když se to všechno začalo dít. Chtěla jsem někam patřit, někomu se zalíbit, někomu být dost dobrá. Nemohla jsem vědět, že cesta, kterou se vydávám, bude tak moc sebezničující. Mohla bych se snažit ohnat argumentem, že tys to mohla vědět. Mohla jsi to nějak zastavit nebo zmírnit, ale popravdě řečeno ani jedna z nás to v tu dobu nechtěla. Bylo by jednoduché svést všechny chyby na tebe, ale to nechci, protože obrázek o tobě si nechci špinit, i po těch letech, i po tom všem.
Na otázku, proč jsi mi tolik ublížila, tedy existuje jen jedna odpověď, protože jsem si ubližovat nechala. Asi by se takto dalo vysvětlit mnoho, ale ne vše. 
Přichází tedy čas na druhou otázku, i když nechci: „Milovala jsi mě? Chci říct, milovala jsi mě někdy nazpět?“ 
Odpověď znám, je krutá a chladná jako ty. Možná právě proto jsem jí tak dlouho nechtěla slyšet. 
Nevybavuji si tvou tvář. Nevybavuju si tvůj hlas. Už je to dlouho od toho, co jsme se viděly. Tohle je jen v mé hlavě. Přesto teď nemáš tvář. I když mám fotky. Byla a pořád jsi jen bezejmenná figurka. Byla jsi nikdo. Vždy jsi byla nikdo. Musela jsi být. To bych se jinak necítila tak hrozně osaměle. Vždy jsi byla jen duch, co mi šeptal příšerné věci. 
Tak nějak přemýšlím, jestli jsem si tě celou nevymyslela. “Dokonalou kamarádku“. Dívku tak spanilou a dokonalou, až srdce bolí a pláče.
Zároveň ale i taky tak neskutečně krutou a proradnou. Nechci být zlá ani na tebe, ani na ducha tebe, ale jak jsem říkala, jen nechci lhát sama sobě. Nechci, aby mi bylo opět lháno. Nechci.. Nechci… 
Je tolik věcí, co nechci, kterých se tak moc bojím. Nechci zůstat sama. Nechci slyšet tu krutou odpověď. Nechci, abys mě opustila. Zase. Srdce mě bolí. Chci utéct, chci se schovat. Chci, abys mě milovala. Tak moc bych si přála, abys mě měla ráda. Abys mi neubližovala. 
Začínám křičet, řvát, plakat, bláznit, začínám šílet. 
Jsem blázen. 
„Milovala jsi mě?“ to ticho bylo horší než ta bolestivá pravda. 
„Chtěla jsem být tebou. V jistém slova smyslu jsem milovala podobu tebe, milovala jsem tvou krásu, milovala jsem chytrost, především jsem ale milovala tvou vlídnost a taky ten pocit bezpečí, co jsem cítila, jen když jsem byla s tebou.“ 
Ticho, je ticho. Mé srdce bolí. Vím, že se musím pohnout dál. Autobus totiž už míří do konečné stanice. A tak začínám nacházet jedinou možnou odpověď.
Odpuštění je velmi vzácné, je komplikované. Je těžké ho najít. Je to vlastně to nejtěžší, co člověk může dokázat. Je to cesta plná zloby, sebenenávisti, smutku, ale je to taky to nejmocnější a nejdůležitější, co člověk může udělat. 
Světla zhasla, byla tma. Je tu tma jako ve mně samotné. Tak moc jsem si nechtěla připustit pravdu, to zlé, až mi došla všechna síla. 
Je tma. 
Hrozná tma. 
Ve vzduchu visí dvě slova. 
Nechtěla jsem je slyšet po dlouhou dobu. 
Ale v posledních chvílích této cesty na mě začínají doléhat. 
Přemýšlím o sobě. O tom, kam mě má cesta dovedla. O tom, kým chci být. O tom kým jsem. O tom, jak všechno vedlo a pořád vede ke šťastnému konci. 
„Odpouštím ti. Můžeš jít. Jsme teď obě volné.“
Dojely jsme na konečnou až na samotný konec světa. 
Na konec tohoto příběhu. 
A tento konec není šťastný, ani smutný. Zkrátka jen je. Musí být. 
Když odcházím a vystupuju z autobusu, naposledy se ohlédnu. Cítím se teď silnější, dospělejší. Nikdo tu už nesedí. Duch tebe zmizel. 

… a tak jsem padal a padal a neměl jsem úplně pocit, že ještě něco vnímám. Prostě jsem se nechal jen unášet tou propastí. Díval jsem se pod sebe. Neviděl jsem pod sebe. Neviděl jsem ani zdaleka na dno. Říkal jsem si, jak daleko tohle může zajít? Jak hluboko mohu padnout?

Vzpomínal jsem, jak jsem se do téhle odporné chladné trhliny dostal. Bylo mi z toho faktu zle, odporněji než z díry samotné. Jak jsem mohl být takový slaboch? Věřil jsem ti a dal jsem ti všechno. Často ses na mě dívala, jako bych byl smetí, snad jako bych byl přítěž, břemeno, kterého ti bylo líto, tak jsi ho táhla za sebou. Viděl jsem to znechucení ve tvých očích. Já jsem si to ale nezasloužil. Nezasloužil jsem si takovou bolest. Snažil jsem se změnit, dlouhá léta jsem se ti snažil zavděčit, ale marně. Všechno to úsilí, abych pro tebe byl něco víc než odpad…

Promiň, že  jsem pro tebe nebyl dost.

 Cítil jsem se jako špína, odpad, co si stejně nezaslouží lepší osud než hnít tady. Od začátku, co jsem začal padat, jsem měl pocit, že za mnou někdo stojí. Ale snad bych ho nepopsal ani jako nějakou reálnou bytost. Už vůbec ne jako nějakého člověka. Spíš mám pocit, že se na mě přilepilo něco strašně těžkého. Začalo mě to stahovat sem do hlubin.  Popsal bych to spíš jako nějakou tmavou, černou bytost, která byla velmi chladná a zvláštně slizkoprohnilá. Její tělo nemělo stabilní pevnou hmotu, normální lidské oko by ho ani nespatřilo, kdyby nebylo tady. Byla to spíš temná energie, energie zmítající se v chomáčcích a chuchvalcích kolem mých zad. Cítil jsem, jak za mnou polevuje a upřeně mi hledí na páteř. Postupem času, jak se můj stav zhoršoval, rostl a byl silnější a větší. Cítil jsem se jím spoután a obtěžkán a lapen. Jelikož sál mou energii na úkor mého slábnutí, čímž rostl, cítil jsem se po čase cítil slabší a bezmocnější. Přestal jsem mít energii na to se mu jakkoliv bránit nebo mu odporovat. Polapil mě do svých spárů. 

Cítil jsem jeho chladné objetí, které mě začalo stahovat hlouběji do téhle nekonečné propasti beznaděje. Neměl jsem už skoro na nic sílu, tak jsem se uvolnil v tom pádu, nechal jsem jakéhokoli snažení se o zachycení a nechal jsem se jen oprýskávat tím studeným větrem, který kolem mě svištěl. Bylo v něm slyšet milion těch odporných slov, která jsi mi říkala. O tom, jak jsem neschopný, slabý, hloupý, odporný, zbytečný člověk. Nesnažil jsem se to těm hlasům rozmlouvat, bránit se jim, hádat se, byť jen cokoli namítnout, věděl jsem totiž, že mají pravdu. Mnoho lidí mi to říkalo, měl jsem je poslechnout už dávno. Musel jsem být ale paličatý a naivní. Možná kdybych to vzdal už dřív, nemuselo by  to tak bolet. Jsem tupý, tupý, tupý… stupidní naivní děcko. Budižkničemu. Nezáleželo mi na tom, co říkali ostatní. Záleželo mi jen na tom, co sis myslela ty. Proto jsem se snažil, proto jsem se tak dlouho snažil. Pak ses ale i ty začala chovat jako všichni ostatní. 

Říkala jsi ta nejkrutější slova. Každé z nich mi doteď rezonuje v uších a probodávají mi srdce. Byl jsem si jistý, že ty budeš in, že ty se nebudeš chovat tak nechutně. Měl jsem to tušit, stejně si za to mohu sám a ty jsi měla pravdu. Jsem zbytečný. 

Ležel jsem v posteli a díval jsem se nehnutě na pavučinu na stropě. Když jsem se občas vzchopil dojít se najíst nebo se trochu opláchnout, snažil jsem se na sebe moc nekoukat do odrazů, protože mi ze mě bylo špatně. Měl jsem propadlé oči plné neustálé bolesti a škemrání a pleť bledou a flekatou od všemožného akné. Díval jsem se na slabocha. 

Ležel jsem v posteli a přemítal jsem nad svou bídnou pouí tímto světem a svým životem a stále jsem civěl na rozrůstající se pavučiny. Po delším čase stráveném v posteli jsem usoudil, že přes všechnu mou nechuť a bídné psychické zdraví bych měl opět zavítat na pár dní do školy. 

Když jsem tam došel, moje spolužačka a zároveň kamarádka mi skočila do náručí. Odpojil jsem se totiž od veškerého světa a nešlo se mi ani dovolat ani dopsat. Nevím, proč jsem to udělal, ale přišlo mi, že se nechci s nikým bavit, aby mi nikdo zase nenadával.

Poručila mi, abych si zapnul telefon povinně a odpovídal jí aspoň jednou za den. 

Ona byla ta, co se mi vždycky snažila rozmluvit přátelství s tebou, ona byla ta, které to bylo teď nejvíc líto, jak to dopadlo a co to se mnou i udělalo a taky byla ta, která se o mě teď nejvíc bála. Ve škole jsem si dodělal resty a zase jsem tam chvíli chodil. Bylo mi těžko a nechtělo se mi se pohnout ze svého pokoje, ale když už jsem se překonal a vyšel jsem, nebylo to tak hrozné. 

Pak jsem ale zase lehnul a už jsem cítil ten chlad i v duši. To mrazivé objetí, cítil jsem, jak mi uprostřed srdce zůstává jen pusté prázdno. Ten rarach na mých zádech mě žral. Zaživa mi pojídal duši. 

O víkendu, když jsem se opět mohl zavřít do své chýše a neexistovat, uslyšel jsem pronikavý zvuk zvonku, který se pořád opakoval. Probodával mi ušní bubínky.. Třeštila mě z něho hlava, a tak jsem tam po několika neúspěšných pokusech o ignoraci šel. Byla to má kamarádka ze školy. 

“Dobrý den, tady donášková služba. Mám víno a nějaké jídlo, taky poskytuju terapeutické a zpovědní služby. Přijměte dodávku, jinak dostanete sankci bezdomovecké kamarádky zakempované před tvým domem, ” řekla do sluchátka a já se asi pět minut snažil z tohoto aktu vymluvit. Bylo to ale marné. 

Pili jsme víno v parku a já jí říkal o tom, jak to skončilo a jak se teď cítím. O tom, že mi to nepřijde fér a že se motám v kruzích. 

“Je důležité si uvědomit, že Veronika byla hodně zoufalý člověk. Hrozně smutný a nešťastný člověk. Rozhodně nic z toho, co se ti stalo, sis nezasloužil. Nezasloužil by si to nikdo. Takovou psychickou bolest a týrání. To všechno dělala, protože nebyla schopná být sama se sebou spokojená. Něco na tobě ti záviděla. Nedokážu přesně říct co, ale chtěla být jako ty. Ukrutně moc. Tak, když nemohla být jako ty, tak tě chtěla ovládat a mít pod kontrolou. Chtěla tě změnit, ponížit aspoň na její úroveň, nejlépe ještě pod ní. Ovlivňovali jí k tomu i hlasy ostatních, z její propadliny. Byla hrozná osoba, říkala jsem ti to od začátku, ale neměl bys jí to zazlívat.”

Scházeli jsme se pak víckrát a nabízela mi opačné názory na všechny ty hlasy v mojí hlavě. 

Kam patřím? Pro koho jsem dost dobrý, když ne ani pro tu nejdůležitější osobu, kterou jsem měl? Proč jsi mi tohle udělala?

… však možná nezáleží na těch odporných slovech….

….snad možná nemají pravdu…. ty hlasy v mojí hlavě… možná že na jejich názoru nesejde, na tvém názoru nesejde- co to říkám, já jsem budižkničemu….

…měl jsem pocit, že jsem viděl- ne to se mi zdálo… 

… možná jsem lepší člověk, než jsi tvrdila…. v tu chvíli jsem měl opět ten divný pocit a tentokrát o dost jistější, že jsem zahlédl v té nekonečné propasti tenoulinký provázek. Byl zářivě zlatý a vypadal snad jako paprsek světla. Nebyl jsem si jist, zda to nebyl on, ale když jsem po čase pokračoval v trochu pozitivnějších myšlenkách, objevovalo se jich víc. Jako by zpomalovaly a brzdily můj pád. Lehoučce se mi obmotaly kolem rukou a pomáhaly mi nabrat sílu. Zbavily mě toho raracha na zádech, toho hrozného břemene a rozehrály mi duši i srdce. Byly pevné, aby mě unesly a já po nich šplhal výš ke světlu. 

Úvaha –školní práce během hodiny:              Co si představuji pod pojmem PŘÁTELSTVÍ

Přátelství je jako studna. Studna plná hezkých zážitků a vzpomínek na prožité dny.

V této studně toho najdeme hodně. Ovšem, když se probíráme vším tím hezkým, narazíme na nemilé události. Jako třeba, když vám někdo absolutně shodí vaše nápady. Nebo když narazíme na to, jak jsme se dozvěděli o kamarádových pomluvách.

Někdo to přehlédne, někdo je ani nenajde. Důležité je vzít občas kbelík, vytáhnou všechny vzpomínky a  protřídit si je někde v suchu na trávě.

Procházíme kolem různých hromádek vylitých na zem a pozorujeme je, hodnotíme, přemýšlíme o různých přátelích. Snažíme se mezi těmi stovkami studnic nalézt alespoň jednu, která je z poloviny napněna čistou láskou a pochopením.

Když se rozhlédneme kolem a kolem, najdeme opravdu jen pár, u kterých nám stojí za to znovu se k nim  vracet.

Některé studny v záchvatu zuřivosti rozbijeme a některé naopak hezky opečováváme a udržujeme je.

Proto chci jen říct, že dle mého bychom měli mít u těla jen přátele, za které by stálo skočit opět do vzpomínek.

Pluju malou dřevěnou loďkou po neklidném moři.  Vlny se mnou houpou, ale já se snažím dál pádlovat. Snažím se vládnout své lodi. Pluju dál, kameny náraží do lodi a já se snažím nalézt maják, to světlo, kterým jsi mi vždy poskytoval naději. Pluju a narážím do kamenů. Při každém nárazu mi přebíhá mráz po zádech. Hledám to světlo. Nikde není, neobjevuje se. Najednou loď naráží do příliš velkého kamene. Pod nohy mi natéká voda. V lodi je prasklina, která mě potápí. Potápím se do ledové vody a lapám po dechu. Vlny do mě narážejí a já se snažím ovládnout své tělo. Plavu, sama nevím kam, nohy mi drásá ostré kamení, ale bolest nevnímám. Nemám na bolest čas. Plavu dál a cestou polykám poháry slané vody. Pokouším se najít pevnou půdu pod nohama, ale při každém pokusu došlápnout se jen topím v hloubi moře. Jakýmsi zázrakem doplouvám na vlhký písek. Tam ležím a přemýšlím, kde jsi byl, když jsem tě v nejtěžší chvíli potřebovala. Jdu hledat maják. Procházím tou nekonečně dlouhou krajinou písku a nalézám starou zrezivělou budovu. Prorážím dveře a běžím po schodech nahoru. Nalézám jen prázdnou židli, ze které jsi mi vždy pomáhal. Hledím na rozbouřené moře. Proč tu nejsi? 

Hledám v majáku nějakou zmínku, že tu jsi. Zdali jsi tu vůbec někdy byl? Nebyla to jen má představa? Má touha, kterou jsem si v hlavě vymyslela? Nebyla ta naděje jen má? V majáku nebyla žádná známka po tvé existenci. Vycházím z majáku a hledám v písku tvé stopy. Odešel jsi dřív? Už tvé stopy odneslo moře? 

Sedím v kavárně a hledím na to prázdné místo přede mnou. Ničí mě, ty mě ničíš. Už tolikrát jsem na tebe čekala. Vždy si vymyslíš nějaký hloupý důvod, proč jsi zrovna nemohl přijít. Tentokrát mi píšeš, že v práci onemocněl tvůj kolega a ty za něho musíš dodělávat práci. Sedím tu sama. Odepisuji, že je to v pohodě, ale srdce mě při tom textu bolí. 

Sedím na  pláži a hledím na moře. Vzpomínám na tvé činy. Posledně, když jsi mě nechal na holičkách a nechal jsi mě na večírku mé sestry, jsem doplula také sama. Zapomněla jsem na to. Jako bys mi tu vzpomínku sám rozmazal. Dělal jsi ze sebe vždy chudáka a vinu jsi vždy shazoval na mou hlavu. 

Jsem doma a v tichu popíjím heřmánkový čaj. Píšeš mi, jestli s tebou půjdu do klubu. Nechci jít na nějakou blbou párty, ale chci být s tebou. Odepisuji, že za tebou přijdu. S nechutí se oblékám do příliš úzkých šatů a ve spěchu za tebou dobíhám do klubu. Bavíš se tam celý večer s jinými. Jako bys mě zval, aby to nevypadalo, že bys mohl být sám. Když za tebou přicházím, že bys mi mohl věnovat minutu pozornosti, odbíjíš mě s větou, že se můžeme bavit kdykoli jindy. 

Procházíš kolem mě a jdeš směrem vzhůru do majáku. Já za tebou kráčím a prahnu po tvé přízni. Stojíš venku s naprostou jistotou, i přes fakt, že zábradlí už se dávno rozpadlo. Já za tebou s velkým očekáváním přicházím. Neřekneš mi nic, jen tupě zíráš na moře. Svou ledovou paží mě chytáš za mé předloktí. Ztrácím kontrolu nad svým tělem a sklouzávám dolů. 

Když tě spatřím, jak odcházíš opilý s jinou, mám toho právě dost. Odcházím domů. V nekonečném utrpení moře, našeho vztahu, se jen utápím. Nemám už sílu na to, znovu doplavat ke břehu. Znovu se snažit být pro tebe tou pravou a jedinou. Shodil jsi mne z toho majáku. 

Druhého rána mi píšeš. Kam jsem prý odešla. Shodil jsi mě z toho majáku. Shodil jsi veškerou naději, kterou jsem v tobě měla. Píšeš mi, že to byla jen stará známá. Že prý v klubu bylo jen moc hluku.  A víš ty co? Já na to kašlu. Z moře vyplouvám a odcházím pryč z této pláže.

Často si představuji, že jsem na louce. Tiché a klidné. Na louce, kde věci dávají smysl. Nebo ho alespoň nevyvrací. Procházím se po ní a nasávám do plic čerstvý vzduch. Snažím se pochopit svět okolo mě. Je tak vznešený a nedocenitelný. Je tu něco, co mě doprovází každým krokem. Jsou to pohledy květin. Cítím, že se mi snaží napovědět, co je správné a jak bych se měl rozhodnout. Jsou tu se mnou každou mou výpravou fantazií. 

Unikám sem na tu louku, protože si často nepřeji být ve skutečném světě. Je takový fádní a malicherný. Nechápu, co se v něm děje, ani za čím se v něm lidé stále ženou. 

Potom, když jsem ale dlouho pryč ze skutečné ho světa, tak mi to začíná dávat znát. Je to sice jen šťouchnutí v autobuse nebo napomenutí v práci, ale mě to ruší. Jsem zase nohama na zemi. Mluví na mě zákazník. 

V průběhu let se mi obraz louky začíná rozmazávat a ztrácet. Je to jako kdybych na nějakou tvář květiny myslel každý den, a i když bych přesně věděl každý její rys, celý obličej bych nedokázal dát dohromady. Je to smutné a zničující. Možná že ta květina prostě už zahynula. 

Nikomu jsem o tomhle mém světě nikdy neřekl. Ani nevím, proč to tady píšu vám. Možná protože vám chci kus své louky dát, nebo alespoň půjčit.

Občas utíkám a jsem zmaten i ve svém světě. Občas se rozběhnu a hledám nějakou ztracenou květinu. Občas slyším jen fičící vítr v uších. Občas si rozedřu nohy od různých kamenů a popadaných větví. Občas nemůžu popadnout dech a pot mi stéká po celém těle. 

Tu květinu prostě už nenajdu. Je to jako by se mi začal bortit celý svět a já nemohl najít klid ani tady. Často tu květinu hledám hodiny. Dny a týdny. Až pak po dlouhém čase marného hledání si konečně sám sobě přiznám, že už ji nikdy neuvidím. Že už neucítím její sladkou vůni a že už nikdy neuvidím ten jedinečný odstín jejího květu. 

V tu chvíli si sedám a lapám po dechu. Uklidňuji sám sebe a snažím se  namluvit si, že mi chybět nebude. 

Procházím městem. Skutečným městem. Cítím pod nohama tvrdý asfalt. Ve vzduchu štiplavý smog. Procházím kolem různých obchůdků a na malou chvíli zahlédnu barevný mezi šedinami. Zaclání ho hned auto a potom další. Bez dalších okolků k němu hledám cestu. Přímo chvátám, jen abych je uviděl. Jsou jich tam stovky. A já zahlédnu tu nejkrásnější. 

Doma mi tato květina stojí na stole a já na ni každý den hledím. Dává mi něco, co žádný živý. Dává mi něco, co už jsem si myslel, že znovu nenajdu. Dává mi to každý den a nechce za to nic nazpět. Dává mi naději.

 Muž procházel  rozbořenými  místnostmi.

 Pozoroval všechny rýhy a rány, které byly na nábytku zapsány. 

Vždycky šel do této části domu, když měl podezření, že si tam udělal nocleh, nějaký bezdomovec. Nikdy nikoho nevyhodil, jen chtěl mít přehled, kdo se v jeho vlastním domě nachází. Nechtěl lidi bez domova posílat zpět na ulici. Nějakým zahadným způsobem se tam bezdomovci objevili vždy jen na pár dnů.

Dnes prošel už skoro všechny místnosti a nemohl strůjce hluku nalézt. Světlo se klepalo a nechtělo najít vyrovnanost. Třas rukou opět nastoupil.

Zkoumal  předposlední  místnost a když už se zdálo, že ani zde nikdo není, ozval se z rohu bolestný nářek. 

Muž přistoupil blíže. Na zemi ležel mladý chlapec. Byl oblečen v otrahaných a špinavých šatech.

„Chlapče, jsi v pořádku?“  Muž si všimnul, že leží ve zvratcích a stále bolestně sténá.

Mladý hoch neodpovídal. 

Muž ho popadl do náručí a odnesl do levého křídla domu, tedy do té časti, ve které bydlel on sám.

Uložil chlapce do postele v pokoji pro hosty a chvíli ho tiše pozoroval. Mohlo mu být tak 19. Matné vlasy měl plné jakýchsi  nevyčesaných žmolků a obličej mu hyzdily malé jizvy.

Mladík se po hodinách probudil a styděl se za to, že se o něho musel starat cizí člověk. Vylezl z postele a snažil se neslyšně vyplížit. Procházel dlouhou chodbou vyzdobenou soškami a velkými obrazy. Nemohl uvěřit, kolik uměleckých děl se mohlo vyskytovat jen v jedné chodbě. 

Čím víc ho příběhy z obrazů vtahovaly, tím víc se snažil zrychlit a už odejít. Chlapec míjel jen šmouhy barev a tvarů, najednou ale spatřil dívku před loukou plnou rozkvetlých máků. Její výraz skrýval víc než jen úsměv, louka se zdála být i barevným hájem emocí. 

Chlapec tam stál a snažil se rozlousknout skrytého ducha tohoto díla. Usilovně se snažil vniknout hlouběji za olejové barvy.

„Pořád v něm někdo něco hledá,“ řekl muž, který se přiblížil neslyšně jako kočka. „Co v něm vidíš ty?“

„Jako kdyby v něm nebyla jen ta dívka sama, mám pocit, že je tam ještě někdo. Vytváří to ve mně neklid. Jako kdybych to viděl, jen to nemohl přijmout.“

Muž se postavil přímo před obraz. „Nechceš se umýt? Rád ti i půjčím nějaké čisté oblečení.“

„Víte, já jsem strašně rád, že jsem tady mohl spát, ale už bych asi měl jít.“ 

Chlapec ve sprše považoval pohlazení teplou vodou za zázrak. Byl rád za vlídnou nabídku muže. Neměl kam jít. Oba to věděli. 

Po pár dnech byl chlapec v domě zabydlený. Netušil, proč zde může bydlet zadarmo. 

Jednou, když muž odešel do práce, si mladík procházel  dům a za kumbálem narazil na další dveře. Byly pootevřené, a tak vešel. Ocitl se ve velkém ateliéru. Místo jedné zdi tu byla velká tabule oken, skrze kterou prosvítal  sluneční svit. 

Na stojanech stály obrazy postav. Jedna žena se potápěla v bažinách a snažila se zachytit kamenů. Další obraz představoval dvě osoby kráčící po temné cestě. Držely se za ruce a sršelo z nich štěstí a nebojácnost. Další obraz ukazoval strach muže. Stál a svíral jakýsi zmačkaný kus papíru. 

V místnosti toho bylo mnoho. Chlapec se cítil jako v muzeu, měl ale pocit viny. Nechtěl zde být bez dovolení. Raději odešel a počkal na návrat muže.

„Pane, dnes jsem procházel dům a… našel jsem váš ateliér, mrzí mě to,“ řekl chlapec s hlavou sklopenou k jídlu u večeře. 

„Mám pocit, že ty obrazy jsou k ničemu, tak si je syslím jen pro sebe. Líbil se ti nějaký?“ 

„Proč máte takový pocit?,“ zeptal se chlapec a ve chvíli, kdy muž nereagoval, ještě dodal „mně přijdou dobré.“

„Ten ateliér jsem si zařídil s manželkou, malovali jsme tam společně, ale od té doby, co měla rakovinu a  byla už jen v nemocnici, jsem se na ateliér i na druhou půlku domu prostě vykašlal. Ona si přála, abych i bez ní v malování pokračoval. Já jsem si taky přál – její uzdravení, ale holt nikdy nedostaneme to, co chceme.“

Muž se ženou procházeli rozbořeným domem a žena stále naléhala, že tento dům je zcela určitě ten nejbáječnější ze všech. Muž jí neuměl v ničem odporovat, vždy, když se pokusil nesouhlasit, byla to pro oba pohroma. 

Tak tedy začali opravovat levé křídlo. Spolu s řemeslníky vynášeli pytle sutin a dohlíželi na stavění interiéru. 

 Jednou, když byla už hluboká noc, seděli muž se ženou v nově opravené kuchyni a žena najednou spustila: “ Vzadu za kumbálem je nádherná  místnost.“

„A co bys v ní chtěla mít?,“ zeptal se muž trošku vyděšeně.  Ženiny nápady byly nevyzpytatelné. 

„Což takhle z ní zařídit nějakou svatyni… svatyni  osvícení?“ , řekla a druhý den začala navigovat řemeslníky ke zbourání zdi.  Pak už nikoho dovnitř nepustila. 

Až  jednoho večera  prohlásila, že mu ji konečně ukáže. Byla to nádherná podívaná. Místo stěny udělala skleněný vchod do zahrady a celou místnost vyzdobila paletami, barvami, plátny, stojany a dalšími potřebami na malbu.

„To je úžasné, už se těším ,až tu budeš malovat,“ prohlásil muž.

„Až tady budeme spolu malovat !“

„V životě jsem nic nemaloval…“ 

A tak se muž učil pomalu v ateliéru krok za krokem malovat. Od toho, jak rozpoznat základní tvary zátiší, až po schopnost vidět všechny skryté barvy.

 Po preventivní prohlídce u doktora se žena dozvěděla o své pokročilé rakovině vaječníků. V nemocnici už zůstala.  Muž tam za ní chodil a byl u ní kdykoli to bylo možné. Když žena byla na chemoterapiích, byl doma sám a pil. 

Vzpomínal na jejich první schůzku u makového pole,  a tak se rozhodl zobrazit ženu svého života do jediného, v čem si byl jistý. Namaloval jí šťastnou a plnou života. Do oblak zobrazil pár andělských křídel  a tento obraz jí dal k narozeninám. Postavil jí ho na stoleček před lůžko.

Po týdnech bojů seděl opět u ženy. Rakovina jí pohlcovala už i střeva a žaludek. 

„Potřebuju, abys mi něco slíbil, Roberte“ , řekla potichu zesláblým hlasem , „slib mi.. slib, že se budeš dál věnovat malbě. Udělej to pro mě, nevracej se k účetnictví. Ukaž světu, že je v tobě víc než jen kancelářská krysa. Dej světu umění.“

To byla poslední slova, co vyslovila. Komukoli. Odcházel z nemocnice jen s obrazem milované ženy .

Portrét vystavil na chodbu. 

Několikrát si s láhví vína zalezl zpět do ateliéru, ale vždy ho ruka vedla k záhubě plátna. Po pár obrazech zobrazujících jen smutek a beznaděj usoudil, že ztrátou ženy ztratil i schopnost radovat se.

Muž se vzbudil a zbytek noci jen prohlížel staré fotky. 

Při snídani byli oba zticha. Pár dní se spolu vůbec nebavili.

Muž šel po příchodu domů vždy rovnou  do svého pokoje a dopřával si peruánských doutníků, které mu Marieta dala k Vánocům před dvěma lety. Nevycházel až do noci, kdy věděl, že chlapec ulehl a nebude rušit.

 Po nějakém čase chlapci došlo, že muž nechce mít s malbou nic společného. Následující noci šel tedy  do ateliéru a pokusil se napodobit styl zde opuštěných obrazů. Poprvé za svůj život uchopil do ruky uhel a kreslil obrys tváře. Měl pocit, jako kdyby ho snad vedla sama ruka.

Muž si šel pro něco k jídlu. Asi půl hodiny se mazal s jedním  sendvičem, ani potřeby těla nebyly dostatečnou motivací k čemukoliv.. Když  odcházel , uviděl rozvícená světla zářící přes celou chodbu. Šel se podívat do kumbálu, odkud vycházela  a otevřenými dveřmi viděl chlapce sedícího za plátnem. 

Plátno zobrazovalo Marietu.

Druhého dne ráno přišel muž na snídani.

„Tys byl zase v mém ateliéru?“ zeptal se .

„Ano, víte, přijde mi škoda, aby tak inspirující místo přišlo vniveč.“

„Nechci, abys tam chodil.“

„Ale to je přece hrozná škoda!“

Muž odešel do práce a po dlouhých, neproduktivních hodinách v kanceláři už dokázal pozorovat jen malé světlo vycházející zpoza rohu. Vzpomínal na to, jak ho Marieta učila rozpoznat stíny a odlesky. Znovu, jako vždy, když na ni jeho mysl narazila, se mu přehrávala scéna z nemocnice. V posledních chvílích bylo její  jediné přání, aby nebyl tady, v této práci. Nedokázal světu už předat umění. To jeho bylo moc intimní na vypuštění před zraky ostatních.

Marieta ho jen žádala o předání umění. Proč tak prostý úkol nemohl pro zesnulou lásku splnit? Předání umění… tak divné. Mohl by muž vůbec ještě něco předat?  Mohl by předat do obrazu všechny své zkušenosti. Do svého ale ne. Obraz toho hocha by nějaké snesl. 

Muž seděl ve své ložnici a naslouchal rozčíleným nářkům chlapce. Po půl hodině škodolibých úsměšků  šel  do ateliéru . Ten nos byl otřesný. Takhle zohyzdit krásu Mariety!

„Takhle to nejde. Nemůžeš si prostě myslet, že se ti ten tvar do ruky dostane sám“, řekl, když viděl chlapcovu celodenní snahu předělat otřesně křivý nos.

Přinesl ze skříňky kus papíru a ukázal mu, že samotný nos se skládá z mnoha tvarů, které doteď přehlížel. 

A tak vzal chlapce do „učení“. Vzpomínal na Marietiny rady. Po hodinách v ateliéru odcházeli akorát jíst nebo spát. Muž začal malovat nové obrazy Mariety. Díky učení si vzpomněl na mnoho krásných úsměvů  a pohledů, které si nesměla odnést pryč. Nikdo je nesměl odnést.

Oba začali prodávat svá díla. Na internetu se zájemci  překvapivě našli a i muzeum, vystavující  Marietina díla, si všimlo jejich nových obrazů.

 Za vydělané peníze dokončili druhou půlku domu a začali zde spolu lidem bez domova poskytovat terapii malbou.

V suchu žijí si a čas je dusí, bere z nich jejich energii a jakousi vláhu žití. Jednou však dostanou se do takového bodu sucha, že už to dále nebudou moci přežít bez nějaké další síly. A tak, jako zázrak z nebes, začne se horký vodopád dotýkat jejich hlav a ony mohou opět tancovat ve vlnách s proudem. Těší je to, takovou radost si přeci nemohou nechat jen pro sebe. O takovou radost se musí podělit se světem. Začnou tedy svá srdce vylévat a vypouštět ze sebe ohromné množství euforie. Skoro by se zdálo, jakoby jejich energie barvila svět okolo. Každé štěstí ale jednou končí. Tanečnice ovšem vědí, že to nebude naposledy, kdy svoje vystoupení předvedou. Točí se a točí.

Muž cedí svůj sypaný čaj a usedá si k oknu dál pracovat.

Když roste keř zeleného čaje, semínko se nestresuje tím, zda správně zakoření. Když už vyraší první lísteček, keř neřeší, jestli pro něj  bude na tomhle místě dost živin. Nedělá si hlavu s tím, že sousední keř má víc slunce a studenější vánek. Udělejte si raději zelený čaj a neřešte  nesmysly.

Jak už jste si asi mohli povšimnout, já nejsem úplně takový běžný řadový občan. Do jisté míry ano, nechci ze sebe dělat tu nejunikátnější sněhovou vločku, ale také do jisté míry se v něčích očích mohu vymykat jakémukoliv normálu a stereotypu řadového občana. Já jsem zkrátka já. Nosím bláznivé oblečení a maluju si oči, ačkoli se třeba tyto dvě věci v daném outfitu nehodí k sobě. Kočkám bych dala všechna práva a pravomoci a posadila bych je do senátu a parlamentu celkově. Jsem jak postava vytržená z říše divů  a vhozená do normálního světa. Nebo jako ta víla, jak už jsem vám říkala. Zkrátka věřím, že můžeme být všichni přátelé a dělit se o všechno spravedlivým a čestným způsobem i třeba v případě, že by nebyly peníze. Mám takové ty bláhové a naivní myšlenky, a tím pádem ( je to  ovšem velmi logické a očekávané, že to přijde) mám také mnoho odpůrců. Zkrátka spousta lidí se mi snažilo vymluvit a rozbít moji ideu o světě a to, kým se snažím být. Ani jim to nemám za zlé. Jen bych si občas přála zmanipulovat na mou vílí víru více lidí. V určitých bodech života jsem z toho ale byla dost zničená, protože za prvé jsem byla ještě mladší než teď a za druhé jsem neměla dostatečně velké sebevědomí, abych si mohla takové myšlenky udržet a prosadit.

Mám takový dojem, že svět potřebuje blázny z toho důvodu, aby byli průkopníci. Aby byli inovátoři, kteří změní svět. Aby byl někdo v partě, kdo dělá ty nejšílenější akce, a tím pádem i ty nejlepší vzpomínky. Blázni jsou potřeba, protože zahřívají svou šíleností lidská srdce a rozpumpovávají tep života. Pokud se totiž zaseknete často v sobě samotném, potřebujete probudit blázna, který uskuteční vaše tajná přání a šílené nápady. Nebo vám takový blázen musí přijít do života. 

Proto vám chci říct, že být blázen je něco, za co se nemusíte stydět, je to něco, co vám neskutečně pomáhá cestou životem a nenechte si tuto svou přednost nikým vzít. Ačkoliv člověk třeba nemá ze začátku lidi, kteří ho v této cestě podpoří, tak časem se najdou. 

Já jsem taky dlouho bloudila, než jsem našla kamarády, pochopila jsem, jak bláznivé a skvělé mám příbuzné, se kterými mohu nosit bláznivé zaječí čepice a přítele, který má rád “Alenkovské” ženy.

Toto je můj úvodní článek a malé představení toho, kdo jsem a co bych vám chtěla ukázat.

Mám pocit, že jsem se ocitla ve světě, kde nemám co dělat a nevím, co se tu po mně přesně chce. Nerozumím pravidlům, která tady jsou nastavená, a  nerozumím, proč je musíme dodržovat, i když to dělá spoustu lidí tak smutných a tak frustrovaných. Nerozumím, proč odevzdávat tolik pro věci, které mi nepřinášejí užitek ani štěstí. Mám občas pocit, že mě sem z lesa přivál vítr. Najednou jsem se ocitla ve spárech betonových zdí a mezi lidmi, kteří si navzájem lžou a ubližují.

Jsem pořád trochu dítě, někdo by mě možná nazval naivní a hloupou a spousta lidí to i udělala, ale já chci věřit na víly, šťastné konce a pravou lásku. Chci lidem předat kus svého pohledu na svět, kus toho tajemství, jež jsem objevila. Chci lidem ukázat zbytky kouzel, které sem taky přivál vítr z lesa, chci ukázat, jak nalézt štěstí a jedinečnost v každém dni. 

Začala jsem psát už asi ve třinácti nebo možná ještě dřív a psala jsem si svoje blbůstky jako třeba o zlatých rybkách, které ale fungují naopak (člověk musel splnit přání rybě, aby ho nechala jít, ten koncept pořád není k zahození …). Pak se to ale nějak přehouplo v to, že mé povídky začala číst má rodina a pak i dalších hodně lidí chtělo číst mé myšlenky. 

Čekali dlouho, než tento krok konečně udělám, a já jsem ráda, že se mnou měli trpělivost a stále čekali. Jsem tedy ráda,  že jste tu se mnou a pomáháte mi. 

Nuže, mám svůj vlastní cíl a úkol hlásat světu o magii, která se všude kolem nachází a chtěla bych vám předat něco málo o vílích křídlech.