Bylo nebylo, za jedné velké bouře, takové, při které se všichni báli vyjít z domovů, blesk udeřil do jednoho stromu a ten začal hořet. Hořel hodinu, dvě, celé dny, nerozšiřoval se, ani nechtěl uhasnout. Byl to oheň, který byl dán jako dar z nebes. Zaujal mnohé, ale ne všechny v tom positivním. Jak to tak u lidí bývá, mnozí ho chtěli uhasit, protože je děsil. Nikomu se to ale nepovedlo. 

Úplnou náhodou tamtudy jedné noci procházel šejdíř, který byl známý v celém království. Spatřil světlo sálající z ohně, a když k němu přišel, měl pocit, jako by na něj oheň mluvil. Snad jako by ho nabádal, aby si od něj zapálil svou lucernu. Nenapadlo by ho to, kdyby mu to oheň neřekl.             Hned jak si od něho zapálil větvičku a poté rozsvítil lucernu, strom z ničeho nic přestal hořet. 

Šejdíř kráčel světem s lucernou a chtěl pokračovat ve svých šejdířských praktikách. Neměl špatný pocit z lhaní a podvádění. Když si ale z rukávu chtěl do balíčku přidat pár karet, uslyšel opět pištivý hlas ohně a zarazil se. Jako by ho toužebně prosil, aby se zamyslel nad tím, za jakou cenu vyhrává. Znervózňovalo ho to celou hru a nemohl se soustředit natolik, jak by chtěl. Tuhle hru prohrál a s ní i hodně peněz, které vsadil. Když v noci uléhal, byl na oheň naštvaný, že ho nechal prohrát. Byl to ale přeci jen oheň. Snad by k němu nemluvil oheň. To by mohlo napadnout jen pomateného blázna. 

V tržnici se snažil prodat své šejdířské zboží. Znovu ho hlas prosil, aby se zamyslel nad tím, co si s ním počnou nebozí kupující. Také mu našeptával, že šidit svoje zákazníky je cesta do pekel.

Ten den toho moc neprodal a večer mluvil na oheň on sám: „Můžeš mi vysvětlit, proč mi ničíš moji práci?“

„Nechci, abys skončil tam, kam tě tahle cesta vede,“ odvětil ohýnek.

„Co je ti po tom, co já dělám?!“

„Jestli tě obtěžuju, uhas mě. Bránit ti nebudu,“ stodolou se rozhostilo ticho, „ ale věř mi, přišla jsem tě na tenhle svět znovu ochránit.“

„Počkat, kdo jsi?“ Ale na to už šejdíř odpověď nedostal.

Muži to celou noc vrtalo hlavou. Nepamatoval si na moc lidí, co by ho kdy ochraňovali. Spíš mu nikdo nikdy moc pomoci nenabídnul. Šejdíř neměl v životě mnoho přátel ani lidí, co by ho měli upřímně rádi. Rodiče se ho zřekli, a tak vyrůstal sám, a zbytek rodiny nikdy nepoznal. 

Oheň představoval ženu, která ho měla v srdci dlouhá léta. Byla to jeho učitelka, která ho ve škole jako malého měla velmi ráda. Dalo by se říct, že tím, jak moc ho měla v oblibě, mu nadržovala nad zbytkem žáků. Žehlila za něho spoustu rošťáren a vždy se za něj přimlouvala. Jenže on si toho nikdy pořádně ani nevšiml, natož aby si toho vážil. 

Když ze školy odešel, snažila se s ním dlouhá léta spojit. Bohužel neúspěšně a ona jediného chlapce, kterého kdy v životě milovala jako vlastního syna, musela ze srdce vytrhnout. Nikdy se jí tento těžký úkol úplně splnit nepovedlo, ale když z nebe viděla, jak si v životě počíná, musela mu jít na zem znovu pomoci. 

Šejdíř si ale nenechal do zaběhlého řemesla mluvit a ohýnek začal slábnout, protože zjistil, že jeho snahy jsou nejspíše zbytečné. Muž si toho všimnul, a když si uvědomil, že by mohl přijít o jedinou bytost, která se ho kdy snažila udělat lepším člověkem, zabolelo ho u srdce.

 Bylo už ale moc pozdě a ohni už nezbylo dost síly. Uhasl a odešel. Až potom se šejdíř začal měnit k lepšímu. Nebyl dobrý hned, ale ten oheň, který zůstal v něm, mu pomáhal. 

Stála jsem v dešti promrzlá a hleděla jsem do louže pod sebou. Měla jsme pocit, jako by už nebylo nic dalšího, co by mi mohlo pomoci. 

Svítily na mě jenom lampy. Seděla jsem v bažinách a byla jsem ztracená.

Nohy jsem měla zabořené ve všech problémech a nesplněných  a nenaplněných snech. Bolela mě hlava, byla jsem v jakémsi chaosu.

 Všechny ty hlasy v hlavě mi stále znovu opakovaly, jak jsem všechno zkazila a jak jsem přišla o všechny, které jsem kdy milovala.

 Před očima mi probíhala stále jedna a ta samá vzpomínka.

 Křičel jsi na mě, křičel jsi o pomoc, ale spíš už o pomoc Boha, dívala jsem se do tvých zoufalých očí, když jsem utíkala. Promiň za to všechno, co jsem ti provedla, promiň za to, jak moc ti každý den lámu srdce. Lehla jsem si do louže. Když už jsem skoro nevnímala svět a tu bolest, viděla jsem, jak ke mně přichází čísi nohy. 

Jako bych snad poznala ty boty nebo se mi to jen zdálo? Kopni si do mě člověče, směj se mi, roztrhej mě na kusy, je mi to jedno, už je mi jedno všechno. 

Nohy se u mě zastavily a stály u mě. Snad jako by se klepaly? Stály u mě asi minutu a pak jako kdybych se nadnesla a létala.

 Možná že už jsem umřela. Ty ledové ruce mě držely, svíraly mě s posledními kousky naděje.

Však ale po chvíli prázdného bezvědomí mé mysli jsem byla vložena do teplé měkké postele. Možná, napadlo mě na malou chvíli, možná i z té bažiny vede cesta.