Muž procházel  rozbořenými  místnostmi.

 Pozoroval všechny rýhy a rány, které byly na nábytku zapsány. 

Vždycky šel do této části domu, když měl podezření, že si tam udělal nocleh, nějaký bezdomovec. Nikdy nikoho nevyhodil, jen chtěl mít přehled, kdo se v jeho vlastním domě nachází. Nechtěl lidi bez domova posílat zpět na ulici. Nějakým zahadným způsobem se tam bezdomovci objevili vždy jen na pár dnů.

Dnes prošel už skoro všechny místnosti a nemohl strůjce hluku nalézt. Světlo se klepalo a nechtělo najít vyrovnanost. Třas rukou opět nastoupil.

Zkoumal  předposlední  místnost a když už se zdálo, že ani zde nikdo není, ozval se z rohu bolestný nářek. 

Muž přistoupil blíže. Na zemi ležel mladý chlapec. Byl oblečen v otrahaných a špinavých šatech.

„Chlapče, jsi v pořádku?“  Muž si všimnul, že leží ve zvratcích a stále bolestně sténá.

Mladý hoch neodpovídal. 

Muž ho popadl do náručí a odnesl do levého křídla domu, tedy do té časti, ve které bydlel on sám.

Uložil chlapce do postele v pokoji pro hosty a chvíli ho tiše pozoroval. Mohlo mu být tak 19. Matné vlasy měl plné jakýchsi  nevyčesaných žmolků a obličej mu hyzdily malé jizvy.

Mladík se po hodinách probudil a styděl se za to, že se o něho musel starat cizí člověk. Vylezl z postele a snažil se neslyšně vyplížit. Procházel dlouhou chodbou vyzdobenou soškami a velkými obrazy. Nemohl uvěřit, kolik uměleckých děl se mohlo vyskytovat jen v jedné chodbě. 

Čím víc ho příběhy z obrazů vtahovaly, tím víc se snažil zrychlit a už odejít. Chlapec míjel jen šmouhy barev a tvarů, najednou ale spatřil dívku před loukou plnou rozkvetlých máků. Její výraz skrýval víc než jen úsměv, louka se zdála být i barevným hájem emocí. 

Chlapec tam stál a snažil se rozlousknout skrytého ducha tohoto díla. Usilovně se snažil vniknout hlouběji za olejové barvy.

„Pořád v něm někdo něco hledá,“ řekl muž, který se přiblížil neslyšně jako kočka. „Co v něm vidíš ty?“

„Jako kdyby v něm nebyla jen ta dívka sama, mám pocit, že je tam ještě někdo. Vytváří to ve mně neklid. Jako kdybych to viděl, jen to nemohl přijmout.“

Muž se postavil přímo před obraz. „Nechceš se umýt? Rád ti i půjčím nějaké čisté oblečení.“

„Víte, já jsem strašně rád, že jsem tady mohl spát, ale už bych asi měl jít.“ 

Chlapec ve sprše považoval pohlazení teplou vodou za zázrak. Byl rád za vlídnou nabídku muže. Neměl kam jít. Oba to věděli. 

Po pár dnech byl chlapec v domě zabydlený. Netušil, proč zde může bydlet zadarmo. 

Jednou, když muž odešel do práce, si mladík procházel  dům a za kumbálem narazil na další dveře. Byly pootevřené, a tak vešel. Ocitl se ve velkém ateliéru. Místo jedné zdi tu byla velká tabule oken, skrze kterou prosvítal  sluneční svit. 

Na stojanech stály obrazy postav. Jedna žena se potápěla v bažinách a snažila se zachytit kamenů. Další obraz představoval dvě osoby kráčící po temné cestě. Držely se za ruce a sršelo z nich štěstí a nebojácnost. Další obraz ukazoval strach muže. Stál a svíral jakýsi zmačkaný kus papíru. 

V místnosti toho bylo mnoho. Chlapec se cítil jako v muzeu, měl ale pocit viny. Nechtěl zde být bez dovolení. Raději odešel a počkal na návrat muže.

„Pane, dnes jsem procházel dům a… našel jsem váš ateliér, mrzí mě to,“ řekl chlapec s hlavou sklopenou k jídlu u večeře. 

„Mám pocit, že ty obrazy jsou k ničemu, tak si je syslím jen pro sebe. Líbil se ti nějaký?“ 

„Proč máte takový pocit?,“ zeptal se chlapec a ve chvíli, kdy muž nereagoval, ještě dodal „mně přijdou dobré.“

„Ten ateliér jsem si zařídil s manželkou, malovali jsme tam společně, ale od té doby, co měla rakovinu a  byla už jen v nemocnici, jsem se na ateliér i na druhou půlku domu prostě vykašlal. Ona si přála, abych i bez ní v malování pokračoval. Já jsem si taky přál – její uzdravení, ale holt nikdy nedostaneme to, co chceme.“

Muž se ženou procházeli rozbořeným domem a žena stále naléhala, že tento dům je zcela určitě ten nejbáječnější ze všech. Muž jí neuměl v ničem odporovat, vždy, když se pokusil nesouhlasit, byla to pro oba pohroma. 

Tak tedy začali opravovat levé křídlo. Spolu s řemeslníky vynášeli pytle sutin a dohlíželi na stavění interiéru. 

 Jednou, když byla už hluboká noc, seděli muž se ženou v nově opravené kuchyni a žena najednou spustila: “ Vzadu za kumbálem je nádherná  místnost.“

„A co bys v ní chtěla mít?,“ zeptal se muž trošku vyděšeně.  Ženiny nápady byly nevyzpytatelné. 

„Což takhle z ní zařídit nějakou svatyni… svatyni  osvícení?“ , řekla a druhý den začala navigovat řemeslníky ke zbourání zdi.  Pak už nikoho dovnitř nepustila. 

Až  jednoho večera  prohlásila, že mu ji konečně ukáže. Byla to nádherná podívaná. Místo stěny udělala skleněný vchod do zahrady a celou místnost vyzdobila paletami, barvami, plátny, stojany a dalšími potřebami na malbu.

„To je úžasné, už se těším ,až tu budeš malovat,“ prohlásil muž.

„Až tady budeme spolu malovat !“

„V životě jsem nic nemaloval…“ 

A tak se muž učil pomalu v ateliéru krok za krokem malovat. Od toho, jak rozpoznat základní tvary zátiší, až po schopnost vidět všechny skryté barvy.

 Po preventivní prohlídce u doktora se žena dozvěděla o své pokročilé rakovině vaječníků. V nemocnici už zůstala.  Muž tam za ní chodil a byl u ní kdykoli to bylo možné. Když žena byla na chemoterapiích, byl doma sám a pil. 

Vzpomínal na jejich první schůzku u makového pole,  a tak se rozhodl zobrazit ženu svého života do jediného, v čem si byl jistý. Namaloval jí šťastnou a plnou života. Do oblak zobrazil pár andělských křídel  a tento obraz jí dal k narozeninám. Postavil jí ho na stoleček před lůžko.

Po týdnech bojů seděl opět u ženy. Rakovina jí pohlcovala už i střeva a žaludek. 

„Potřebuju, abys mi něco slíbil, Roberte“ , řekla potichu zesláblým hlasem , „slib mi.. slib, že se budeš dál věnovat malbě. Udělej to pro mě, nevracej se k účetnictví. Ukaž světu, že je v tobě víc než jen kancelářská krysa. Dej světu umění.“

To byla poslední slova, co vyslovila. Komukoli. Odcházel z nemocnice jen s obrazem milované ženy .

Portrét vystavil na chodbu. 

Několikrát si s láhví vína zalezl zpět do ateliéru, ale vždy ho ruka vedla k záhubě plátna. Po pár obrazech zobrazujících jen smutek a beznaděj usoudil, že ztrátou ženy ztratil i schopnost radovat se.

Muž se vzbudil a zbytek noci jen prohlížel staré fotky. 

Při snídani byli oba zticha. Pár dní se spolu vůbec nebavili.

Muž šel po příchodu domů vždy rovnou  do svého pokoje a dopřával si peruánských doutníků, které mu Marieta dala k Vánocům před dvěma lety. Nevycházel až do noci, kdy věděl, že chlapec ulehl a nebude rušit.

 Po nějakém čase chlapci došlo, že muž nechce mít s malbou nic společného. Následující noci šel tedy  do ateliéru a pokusil se napodobit styl zde opuštěných obrazů. Poprvé za svůj život uchopil do ruky uhel a kreslil obrys tváře. Měl pocit, jako kdyby ho snad vedla sama ruka.

Muž si šel pro něco k jídlu. Asi půl hodiny se mazal s jedním  sendvičem, ani potřeby těla nebyly dostatečnou motivací k čemukoliv.. Když  odcházel , uviděl rozvícená světla zářící přes celou chodbu. Šel se podívat do kumbálu, odkud vycházela  a otevřenými dveřmi viděl chlapce sedícího za plátnem. 

Plátno zobrazovalo Marietu.

Druhého dne ráno přišel muž na snídani.

„Tys byl zase v mém ateliéru?“ zeptal se .

„Ano, víte, přijde mi škoda, aby tak inspirující místo přišlo vniveč.“

„Nechci, abys tam chodil.“

„Ale to je přece hrozná škoda!“

Muž odešel do práce a po dlouhých, neproduktivních hodinách v kanceláři už dokázal pozorovat jen malé světlo vycházející zpoza rohu. Vzpomínal na to, jak ho Marieta učila rozpoznat stíny a odlesky. Znovu, jako vždy, když na ni jeho mysl narazila, se mu přehrávala scéna z nemocnice. V posledních chvílích bylo její  jediné přání, aby nebyl tady, v této práci. Nedokázal světu už předat umění. To jeho bylo moc intimní na vypuštění před zraky ostatních.

Marieta ho jen žádala o předání umění. Proč tak prostý úkol nemohl pro zesnulou lásku splnit? Předání umění… tak divné. Mohl by muž vůbec ještě něco předat?  Mohl by předat do obrazu všechny své zkušenosti. Do svého ale ne. Obraz toho hocha by nějaké snesl. 

Muž seděl ve své ložnici a naslouchal rozčíleným nářkům chlapce. Po půl hodině škodolibých úsměšků  šel  do ateliéru . Ten nos byl otřesný. Takhle zohyzdit krásu Mariety!

„Takhle to nejde. Nemůžeš si prostě myslet, že se ti ten tvar do ruky dostane sám“, řekl, když viděl chlapcovu celodenní snahu předělat otřesně křivý nos.

Přinesl ze skříňky kus papíru a ukázal mu, že samotný nos se skládá z mnoha tvarů, které doteď přehlížel. 

A tak vzal chlapce do „učení“. Vzpomínal na Marietiny rady. Po hodinách v ateliéru odcházeli akorát jíst nebo spát. Muž začal malovat nové obrazy Mariety. Díky učení si vzpomněl na mnoho krásných úsměvů  a pohledů, které si nesměla odnést pryč. Nikdo je nesměl odnést.

Oba začali prodávat svá díla. Na internetu se zájemci  překvapivě našli a i muzeum, vystavující  Marietina díla, si všimlo jejich nových obrazů.

 Za vydělané peníze dokončili druhou půlku domu a začali zde spolu lidem bez domova poskytovat terapii malbou.